Smrtihlav

Od první do poslední minuty extrémně paranoidní scénář Alexe Proayase a Davida S. Goyera, jenž si doslova libuje ve vlastní zamotané zápletce, je jenom základem celkové kvality snímku. Proyasova záliba v potemnělých koutech zaplivaných městských čtvrtí byla opět zúročena při budování bezútěšné atmosféry, která na diváka doléhá jako dosti těžká deka. Vizuálně vytříbená „hračička“, oplývající záplavou skvělých avšak ne samoúčelných triků, podpořená výbornou kamerou Dariuse Wolského, nepříjemným a přesto chytlavým soundtrackem Trevora Jonese, tak v celkovém efektu potěší nejen oko, ale i samotný mozek, kterému není dáno vydechnout ani na minutu. K tomu započítat skvělé herce, jimž vévodí podivný doktor Kiefer Sutherland, následovaný Williamem Hurtem a Rufusem Sewellem a je zde dílo, jenž v hlavě nějaký ten pátek zůstane určitě. (05.11.2005)

Už od prvních tónů hudby mám dojem, že ne. Nefunguje to na mě. Ne. Takhle to nechodí. Takhle pomalu nemá hlavní hrdina utíkat před nádhernými bleďáky. V takovémhle záběrování nemá házet kufřík do řeky. Takovouhle písničku by při svém prvním představení femme fatale zpívat neměla. A tak dále. Hrdina objevuje věci, které divák na základě stanovených pravidel tak nějak tuší už dopředu, takže kýžený šok se nedostavuje. V dialogu se pořád dokola všechno opakuje, kdyby to náhodou někomu nebylo jasné. (06.03.2013)

U Dark City jsem měl dojem, že jsem to všechno už někde viděla:) Temné město, plné hříchu, kriminality a špinavých uliček a zákoutí. Že by Sin City a Gotham? Tajemné společenství, které ovládá chod celého města. Chlápci s bílým ksichtem jako Nosferatu, s černými plášti jako z Matrixu a pod vohozem nápadně připomínající Cenobity z Hellraisera. A samotný vzhled města se inspiroval i v kultovním Metropolisu. Snímek sám se inspiroval od jiných a zároveň se od něj nechalo inspirovat především jedno budoucí kultovní dílo. Smrtihlav je originální sci-fi s úžasným vizuálem a pointou, která se však nemusí zamlouvat všem. Mně sem nějak nezapadala. Myslím, že by se dokázaly najít i vhodnější konce:) (26.08.2016)

Tma, tma a zase jenom tma.....Alex Proyas je bůh a jeho režie je velmi provokující. Proyas totiž diváka od začátku až do samého konce bombarduje jedním tmavým záběrem vedle druhého, při jejich sledování jsem byl ponořen do tak hluboké depky, že se mi málem podařilo usnout :o)) Smrtihlav je vizuálně působivý a velmi depresivní, podobné pocity jsem naposledy zažíval při filmu Blade Runner, s tím rozdílem, že tady jsem se maličko nudil. Zpočátku mně příběh nedokázal oslovit, ale od druhé půle děj hezky graduje a vrcholí zdařilým soubojem (to jak proti sobě visí ve vzduchu mi připomnělo závěrečný duel v Matrix Revolutions). Samotný závěr je silný a má velmi katarzní účinek. (18.11.2003)

Smrtihlav vznikol o rok skôr než oveľa známejší sci-fi Matrix. Porovnanie oboch snímok ukáže, že transexuálni súrodeneckí úchyláci Wachowski okopírovali mnohé motívy aj celkovú štylizáciu Proyasovho diela. Vďaka fenomenálnym akčným sekvenciám sa však z Matrixu stal celosvetový hit, zatiaľ čo Smrtihlav skončil ako komerčný prepadák, ktorý neprávom upadol do zabudnutia. Už nie práve čerstvú snímku, ktorá nezapadá do mojich obľúbených žánrových skupín - vyložene nenudila, ale depresia, ktorá by sa mala dostaviť, neprichádzala, zo všetkého najviac mne príbeh mesta bez slnka pripomínal drsnejšiu rozprávku. Jednoducho sú filmy, ktoré sa musia vidieť v pravý čas, najlepšie v roku, v ktorom idú do kín. Pritom predstavuje intenzívnu žánrovú skratku z nemého expresionizmu cez tech-noir ku kyberpunkovým víziám budúcnosti. (07.10.2019)