Město ztracených dětí

Na Městu ztracených dětí se ze všech Jeunetových filmů nejvíce projevily slabiny jeho stylu, přístupu k vyprávění (a ostatně i jeho národnosti) a podle mého se jedná o jeho zdaleka nejhorší celovečerní film. Je zajímavé, že do svých děl nikdy neopomene umístět scénu, která nám připomíná, že i ta nejmenší drobnost (kromě toho, že je magická) může mít rozhodující vliv na "celek", ale sám se tímto světonázorem neřídí ani za mák. Jeunet byl a vždy bude povrchním formalistou a stylistou, ale nikdy ne dobrým vypravěčem, protože se jím za a) nesnaží být a za b) se jím nenarodil. Dosud jsem mu to nikdy nevytýkal, neboť jeho důraz na atmosféru a delikátní maličkost byl funkční a těšil mne. Jenže Městu chybí pevná struktura, a tak jsou všechny nesrovnalosti třikrát zjevnější a protivnější. Jeunet nedokáže inscenovat dramatickou scénu, udržet tempo vyprávění, budovat napětí (kromě neobratně hektického závěru chybí jakýkoliv deadline) a tentokrát ani zaujmout svérázem jednotlivých postav, protože ty zdejší jsou pouhými bludnými přízraky bez duše, které se do bizarní jeunetovsko-carovské férie připletly jen díky své účelové podivnosti (Borgové mají pré?!). Ve středu jeho zájmu je postavení kamery, stylizace obrazu pomocí barevných filtrů a speciálních objektivů a filigránská úprava mizanscény do retrofuturistické podoby ála Verne, což mi sice na jednu stranu dělá radost, ale není to všechno. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak přihlouplý a neotesaný francouzský humor. Něco tak uslintaného se vidí a slyší vzácně! A to mám pohádky (a ty výstřední a ponuré zvlášť) od srdce rád. Nikdy víc. (29.06.2009)

Komentář se váže k mé druhé projekci 12. 3. 2009: Groteskní kabaret s prvky steampunku (technologické implantáty v retro stylu, nanotechnologie v područí vražedného blešího cirkusu, diferenciace společnosti jejíž jednotlicé vrstvy oplývají specifickou technologií atp.) a estetiky podivného fantastického stylu New Weird (neurčitá asambláž hororu, grotesky, fantasy a sci-fi), pod taktovkou nezaměnitelné imaginace Marca Caro. Město ztracených dětí je – podobně jako Delikatesy – bizarní, ale funkční fantastický slepenec originálních nápadů tvůrčí dvojice Caro/Jeunet a jejich ansámblu. Vytváří hermeticky uzavřený fikční svět, vyjmutý z „původního“ časoprostoru, za jehož hranicemi „nic není“ (podobně jako např. Burtonův Batman, Sin City, Anténa aj.). Tato filmová „snovost“ tvoří autonomní kauzální logické struktury, které obsahují vazby s archetypálními mimovědomými obrazy a umožňující (naladěnému) divákovi zažít percepční exkurzi do oblasti matric kolektivního podvědomí – reziduálního prostoru kolektivních myšlenkových procesů, divotvorného světa Alenky - chcete-li. (12.03.2004)

Čosi tak bizarné a bezprostredné zároveň som ešte nevidel. Hlavne je to skvele napísané, svojrázne postavičky tu majú svoje miesto, súvisia s príbehom hlbšie, než len epizodicky (ako býva v podobných filmoch smutným zvykom). Naviac sa postoje k nim v priebehu deja menia, raz vás prepadne ľútosť a následne im ich neslávny koniec prajete. Žiadna čierno-biela optika a to ani v prípade dvojice hlavných postáv, ktoré síce majú v srdciach jasno, drobné prehrešky či zaváhania sa však nevyhýbajú ani im. Milé. A aj keď nie každá línia rozkošateného príbehu našla svoje naplnenie, je Mesto stratených detí jedným z najvydarenejších výletov na poli DOBRODRUŽNÝCH fantazijných žánrov - funguje ako rodinné fantasy, má to "dorotkovsko-alenkovské" momenty a neuráža ani ako pravé scifko (dokonca kto chce, môže si vziať do jednej ruky Freuda a druhej Junga a zmotať hlbinný psychologicko-mytologický výklad, ale nie o tom to asi bude)... Skrátka unikátny mix, ak máte popri Jeunetovi radi aj Proyasa a Burtona, neváhajte ani sekundu! (20.07.2008)

____ ODKAZY ____ Vznikla i hra, http://www.mobygames.com/game/city-of-lost-children , adventůra, klon stařičkého Alone In The Dark http://www.youtube.com/watch?v=JKpAyc_GvPg - předchůdce Residen Evil. Tady ji někdo hraje na YewTube http://www.youtube.com/watch?v=7WCYM5gTPx0 . (06.03.2010)

Úchvatné a podivínské zároveň. J-P Jeunet je režisér s neuvěřitelnou představivostí a schopností svou fantasii dostat na plátno. Celý děj i příběh odsouvám na druhou kolej a nechal jsem se unášet úžasným světem, který společně s Marcem Caro-em vymyslel. Vizuální obal filmu je nepřekonatelný a pro milovníky podobných vizí jasnou povinností, stejně jako všechny ostatní Jeunetovy snímky. Je to malíř na filmová políčka a jeho fantazii obdivuji. Na druhou stranu film příběhově je slabší než bych očekával a ani Ron Perlman to nemůže zachránit. Město ztracených dětí není o postavách a logice, ale o tom co má každé dítě a co každému dítěti pomáhá překonat všechny překážky. Fantazie vládne světu a kdo s tím nesouhlasí toho lituji. Další delikatesa ze francouzského stolu pana kuchaře, který je mistrem a tvoří krásné filmy. (24.10.2007)