Respice finem

To snad není dokument, to je poezie života! Jan Špáta pořídil vynikající snímek díky tomu, že poskytl veškerý prostor skutečným lidem, vdovám na vsi (nelze nevzpomenout na ideál babičky Boženy Němcové). Pamatuji takové ještě v sedmdesátých letech a i dnes se na venkově s nimi lze setkat. Za myšlenku věnovat se něčemu tak "obyčejnému", jak jsou staré ženy, zaslouží tvůrce uznání! Stejně tak i za formu, jakou je ta myšlenka podána. Netušil jsem, že čeští filmaři jsou něčeho tak hlubokého schopni. Malá zapomenutá perla! (25.12.2012)

Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! (15.01.2013)

Nedá sa nezaspomínať. Od starých, často úplne neznámych žien na dedinách dostanem raz pohár mlieka, inokedy vajíčko-dve, inde zase makovú buchtu a podobne. A keď aj nič, tak negatívne skúsenosti sa dajú rátať na prstoch jednej ruky. Od starých mužov zväčša zamračené pohľady, nadávky alebo opilecké spevy. Pozitívne príbehy sa síce nájdu, no výrazne menej ako u starých žien. Špáta - vedome či nevedome - zohľadňuje práve tento rozdiel a zameriava sa výlučne na osamelo žijúce babičky. Ticho spomínajú, bilancujú a v objatí každodennej rutinnej práce okolo domu a záhrady sa pomaly pripravujú na večné spočinutie. (09.10.2013)

Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit. (26.09.2012)

Velmi vzácný druh dokumentu, který v sobě snoubí krásu, samotu a pokoru. Říkala jsem si, co v těch ženách vidím...nechtěla jsem v nich vidět pouze staré, opuštěné ženy, které jsou rády za trochu čerstvého vzduchu a upřímný pohled svého psa. Chtěla jsem v nich vidět dítě, kterým jsme po celý život, dospívající dívky, které mají své sny, matky, které se starají o své děti a přejí si jim dát víc, než mohou. Dívat se jim do tváře a vidět ty kdysi krásné rysy, živelnost v očích a plnost rtů. Viděla jsem dlouhé životy, čirou existenci, která si nepamatuje na to, co bylo včera. Vnímá pouze okamžik a ten je jasný. Tolik syrová charakteristika života v 15 minutách. Tolik hluboká poezie existence jednotlivce a přeci - dojdeme k závěru, že život je bez všeho "vlastně nedůležitého" ve své podstatě tak prostý a jednoduchý. Děkuji! (08.04.2021)