Andy Goldsworthy

Nezapomenutelný duchovně estetický zážitek. Viděl jsem tenhle dokument kdysi dávno na ČT2, jen jednou, ale tak silně na mě zapůsobil, že se mi myšlenky na něj čas od času stále vrací. Kdybych byl umělecky tvořivý a chtěl tvořit nějaké to "umění", chtěl bych dělat přesně takový druh umění, jako Andy Goldsworthy. Umění jakožto součást přírody, krajiny, umění úmyslně jen dočasné a pomíjivé, což mu (možná paradoxně) dodává obrovskou existenciální sílu a hloubku. Křehká stavba z ledových rampouchů, která začne zákonitě zanikat s vycházejícím Sluncem, dlouhý pás ze spojených stromových listů, který jako zelený had pomalu pluje po hladině meandrujícího potoka, dřevěný propletenec na mořském břehu při odlivu, jehož život neodvratně skončí s dalším přílivem... Vrcholná krása. (18.06.2014)

Každého někdy napadne myšlenka nad čím ten který umělec přemýšlel, když tvořil své dílo a co jej inspirovalo. Někdy je lepší to prostě nevědět a tohle je ten případ. Zde bych radši uvítal, kdyby hlavní aktér vůbec nemluvil. Mám výhrady proti samotnému formátu dokumentu je zbytečně ukecaný nudný a dlouhý. Stačil by jen kraťs s pár záběry na umělce při práci. Pak pár dlohých záběrů na lepší díla provázané správnou hudbou a úplně by to stačilo. Tady jsem se například dozvděl, že Andy si občas uvědomí, že jednou umře a jako citlivou duši ho přepadne strach ze smrti. Tak honem běží do lesa si uplácat píču z hlíny a je mu hned líp. Také mě docela rozsekalo když mluvil o tom jak se snaží dostat k ovčí podstatě anebo porozumět tomu co cítí stromy. Zřejmě autor hledá inspiraci pro další vlnovky a spirály v drogách. (20.05.2016)

Pro mě naprosto fascinující dokument. Můžeme sledovat tvůrčí proces Andyho a ten (když má náladu) se s námi podělí o své pocity. A až mě uvidíte ležet v dešti na silnici s foťákem v ruce, tak už budete vědět. "It needs dedication." PS: Hned mi bylo jasný, že to neni rodilej Skot, bylo mu totiž rozumět. (01.08.2010)

Mám moc ráda tenhle umělecký žánr a Andy Goldsworthy je myslím stěžejní osobnost, která udává tomuto žánru tón. Je pravda, že existují i jiné typy Land artu, jako například balení budov od umělce Christa, sochy na mořském dně Jasona Taylora nebo světelné cesty a pyrografické výjevy naší architektky Magdaleny Jetelové. Je to opravdu pestrý žánr a co je na něm pozoruhodné, že tolik nepodléhá komerci. Takové umělecké dílo se nedá ani koupit ani prodat. Je vystaveno přírodním silám a počítá se s jeho destrukcí a zkázou. Celý filozofický podtext a pohnutky k jeho vzniku jsou postaveny na jiných základech. Neříkám, že Andy Goldsworthy nemá zakázky, naopak, je velmi žádaný a postavil i díla trvalá, ale zde byly spíše prezentovány práce pomíjivé. Pro mne jsou tyto práce vyjádřením skutečného citu k přírodním materiálům i přírodním živlům v celé své kráse vzniku i zániku. (28.10.2012)

mala som predstavu, že konceptuálne umenie sa robí pri stole s veľkým popolníkom, z pretlaku pseudoideí. potešilo ma, že Andy to myslí naozaj úprimne. film má príjemnú zenovú atmosféru a viesť polemiky o tom, či má alebo nemá landart po päťdesiatich rokoch existencie v oblasti umenia miesto... už asi nemá zmysel. Andyho baví príroda a pre túto tému si snáď nemohol zvoliť lepšie médium. finálne pohľady na dielo sú poväčšine dokonca esteticky atraktívne... predsa len sa mi zdalo trošičku zábavné, keď Andy kľačal pri mori, "hral sa" s kameňmi a hovoril o "serious work". ak tam totiž nie je nikto, kto by dielo "skonzumoval", celá táto inštalácia fakt nadobúda charakter bezstarostnej, samoúčelnej hry. napokon, ak má Andy ešte stále svojho kurátora, ktorý dokáže presvedčiť odbornú verejnosť, že je rovanko fajn sa dívať na fotky týchto "krajinných zásahov", je Goldsworthy (výnimočne) v suchu. (02.02.2013)