Tobruk

Vizuální stránka i hudba a zvuky bez debat za 1. Herecké výkony bez debat za 1. Osvěžení z toho, že nejde o další válečný velkofilm, kde se jde na věc a s přestávkami se to mydlí až do konečného řešení s dovětkem "účinkuje tisíc tanků Sherman", je taky nepochybně plus. Že naši (pra)dědečkové, kteří vyjeli do světa, aby si to rozdali s největším zlem, jaké svět do té doby poznal, i mimo vzdušné bojiště, si zasloužili důstojnou vzpomínku, to je taky pravda. Že Marhoul toto zadání splnil, a ještě předvedl, že umí udržet lajnu, kterou si předsevzal, i to se cení. Věc má ale ještě jednu stránku, a tou je to, že by to mělo taky něco udělat s divákem - a tím nemyslím obdiv k filmařskému řemeslu, které sleduje na plátně/obrazovce. Divák to má ovšem dost těžké, protože tu je postaven do pozice válečného zpravodaje, který přijede, chvíli pobude, vidí pár výseků ze života v první linii, a zase zmizí. Taky to jde srovnat s válečným kinožurnálem, kdyby byl prostý propagandy a ukazoval ty skutečně "všední" věci "ze života mužstva". Anebo do třetice můžete být v pozici čtenáře nekoherentních deníkových záznamů vojáka, kterého jste vůbec neznali, pokud by si tento nezapisoval svoje niterné pocity a takové ty věci, o kterých deníky z nějakého důvodu (který nechápu) jsou. Máme tu prostě živé obrazy lidí, o kterých nic nevíme, a nic se o nich ani nedozvíme. Jistě, může to být metafora k "fungování" války, může nám to teoreticky dávat větší možnost se s postavou ztotožnit (viz skutečné individuality prostá Bella z Twilightu), ale na mě to nefunguje. Proto dávám 70%. (13.09.2011)

Tobruk není blockbusterová laskomina na zpříjemnění večera a netráví se snadno. Nezanechává sladkou chuťovou stopu, ale pocit těžkosti v žaludku. Tobruk nezobrazuje válku v atraktivní, akční nebo emocemi zahuštěné formě, ukazuje ji - jak jsem již někde četl - takovou, jakou ji vlastně vidět nechceme. Marhoul neplýtvá krví ani sentimenem a snaží se zdeleka vyhnout typickým žánrovým klišé, včetně těch, které divák od válečného filmu očekává a vlastně se na ně těší. Měl jsem nejprve značné problémy s netypickou dramturgií - když by člověk očekával gradování napětí před počínající bitvou, přichází dlouhatánský a pomalu vedený záběr na tiché zákopové linie, vzápěti na to je divák z vroucí bitvy přímo vytržen do několika minut tichého bloudění jednoho vojáka v poušti a finále vyznívá dokonale do ztracena. Jenomže skutečná válka se žádnými dramturgickými pravidly neřídí - denní chleba vojáka není o lítém bojování, mimo ty vzácné chvíle, kdy vojáci své nepřátele skutečně vidí a mohou po nich střílet, jen neustále čekají, mnohdy skrčení v úkrytu před minometnou či dělostřelckou palbou...A právě tohle Tobruk zachycuje. Tobruk, film tolik odlišný od zbytku domácí tvorby, pečlivě vypiplaný a nic neztrácející oproti světové konkurenci. Přesto pořád zůstává několik nezanedbatelných výtek - stále se ukazuje, že Marhoul je spíše než opravdový tvůrce zručný napodobitel, který to umí s technikou a dokáže si ohlídat vizuál, stále mu chybí cit pro přirozené dialogy a stále má sklon ve jménou efektnosti narušovat vlastní koncepce .... Ale jeho filmy jsou jako kameny čeřící poklidnou hladinu českého kinematografického rybníčku a byla by škoda to nedocenit. 75% (11.09.2008)

„Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat…“ Vysněný válečný projekt českého Bruce Willise, za kterým stojí hromada dřiny a bezmezná úcta k lidem zapojených v československém odboji. V první půlce po tuzemsku skromnější Jarhead, kde se přes všudypřítomný písek jen čeká na boj, kleje, hází rameny, utváří přátelství a buduje nenávist, načež následuje přesun do Tobruku přilehlé pouště, kde aniž by jste spatřili tvář nepřítele, se všechny tyto předchozí aktivity neodkladně promítnou do jednání všech, co se chtějí vyhnout kulce, kterou neuslyší. Marhoul bez patosu, přehnaného hrdinství a svých kdovíjakých scénáristických schopností se nesnaží vyprávět - nechal to na divákovi, ať se s tím popere za něj a udělal navýsost dobře. Mezi defloračními komediemi pro adolescenty a hořkosladkými sentimentálními dramaty tak zase jednou zadula v české kinematografii osvěžující písečná bouře.. Mimochodem, proslulý král vychytralých plánů, vojín Baldrick, si onehdy vyřezal v zákopech první světové vlastní jméno na kulku náboje, protože slýchával, že po bojišti vždycky jedna taková s vaším vyrytým jménem létá a odtušil, že pokud ji bude mít u sebe, nemůže se mu nic stát. Škoda, že to ve válce nenapadlo všechny.. (07.02.2011)

"Anča ty si švarná deva, každý chuj o tebe spieva, z tvojej pičky radosť majú, na jebačku spomínajú." Válka má různé podoby. V této dochází k opravdovému boji s nepřítelem minimálně. Častěji je to taková ta střelba do větru s kadencí tří ran za hodinu, aby nepřítel věděl, že nespíme. Nejčastější forma je však poklidné sezení na židli a znuděné přemítání o nesmyslech. Zrovna nekonečná hromada písku je na takové přemýšlení zcela ideální. Člověk přitom občas odkopne přítulného škorpióna a většinou přeslechne nepodstatnou informaci o tom, že mu na hlavu padá dělostřelecký granát. To všechno jsem se dozvěděl, ale emocionálně mě to přesto nechalo poněkud chladným a občasné zlehčení situace by tomu určitě neublížilo. (12.07.2018)

Sympatické snažení v předem prohraném boji. Udělat totiž v českých podmínkách funkční, vypovídající nebo adekvátně vypadající válečný příběh se může povést jenom jedinečnému projektu, jakým byl Tmavomodrý svět. Proto se nestačím divit, že se Marhoul pustil do tak nevděčného úkolu pomocí divácky lehce nepřátelského scénáře. Přesto zůstávám spokojen. Válečná, přátelská i dusivě bezvýchodná linka fungují parádně, bezradné přešlapování bez děje, které podráží v tuzemské kinematografii často nohy napětí, v tomhle ošemetném prostředí nehrozí, takže kde je zádrhel? V tom, že ona uvěřitelnost je někdy podávaná skrz zbytečně nepochopitelné momenty typu honičky s kohoutem nebo epizodek s prostitutkou. Ve výsledku 70% posílených o dojem nečekaného překvapení. (26.10.2009)