Perverzní průvodce filmem

Včera som úplnou náhodou zachytil časť filmu Perverzný sprievodca ideológiou a niektoré vety ma zaujali. Tak som si dnes stiahol Fiennesovej predchádzajúce dielo, ktoré ma navyše lákalo aj filmovou témou a podstúpil som to martýrium. Bez mučenia priznávam, že som párkrát zaspal, ale som presvedčený, že mi nič podstatné neuniklo. Po dva a pol hodinovom trápení môžem konštatovať, že som videl množstvo ukážok z filmov, ktoré som až na malé výnimky videl a boli sprevádzané táraninami akéhosi samozvaného vykladača Freuda, v ktorých som márne hľadal nejakú originálnu a zaujímavú myšlienku. Iba som tohto Žižeka priradil k Lynchovi, Tarkovskému a niektorým ďalším, ktorým nerozumiem, nemám ich diela rád a vôbec sa za to nehanbím. A som rád, že dokumentárne filmy nehodnotím. (11.01.2023)

Řeknu na rovinu, že se s psychoanalytickým čtením filmů moc neztotožňuji, hlavně s takovým, co nezná míru a je zaslepeno samo sebou. Žižek se ještě docela držel na uzdě, jeho filmový průřez mě zezačátku dost navnadil a zaujal místy i pobavil (pocit z vracení se exkrementů z temnoty chaosu pod záchodovou mísou), ale asi po hodině už mě ničím nepřekvapil a pořád omýlal pro mě nepodstatné věci, pro které byly filmy jen jakousi záživnější kulisou. Když zpětně zhodnotím dvě a půl hodiny, překvapuje mě, jak řídký a povrchní onen psychoanalytický exkurs byl, a rozhodně ne nijak radikálně laděný, jak se může zdát z názvu snímku. Nakonec mě spíše uchvátila sama pestrost a rozsah analyzovaných ukázek než většina komentářů k nim. (08.03.2010)

Slavoj Žižek je určitě jeden z nejzajímavějších filosofů dvou posledních dekád, a navrch akademická pop-star (točí se o něm/s ním filmy a je mu věnován International Journal of Žižek Studies, což se žijícím autorům zpravidla nepoštěstí). The Pervert's Guide to the Cinema je fascinující a notně bizarní jízda filmem jako klíčem k moderně. Ta bizarnost spočívá v tom, s jakou rychlostí Žižek servíruje své myšlenky, což pro nepoučeného diváka (takového, který zná Lacana/Žižkova Lacana jen podle jména) musí být mnohdy matoucí. Žižek se nezřídka vědomě dopouští nadinterpretací, což ale patří k jeho provokujícímu myšlení (stejně jako výroky typu „Ano, jsem leninista.“) a, samozřejmě, i každá taková interpretace je relevantní (nebo zminitelná) prostě z instituce interpretovatelnosti jako takové. A zásadní otázka, která se přes(nebo možná právě skrze něj) Hegela, který nenápadně prolíná celým „výkladem“ a tak posouvá ho jiným směrem, neustále vznáší ve vzduchu je: vykládá Žižek film pomocí psychoanalýzy, nebo psychoanalýzu pomocí filmu? (23.01.2008)

„Film je perverzní umění. Neuspokojuje vaše touhy, ale říká vám, po čem máte toužit,“ otevírá tuhle filmovou přednášku slovinský filosof a psychoanalytik Slavoj Žižek a svýma vykulenýma očima, divokými vousisky a neodolatelně vtipnou, lámanou angličtinou se vyklání z plátna. Ve dvou a půl hodinovém dokumentu, skoro eseji nás pak stručně provádí svojí freudiánsko-lacanovskou filmovou teorií. Další důkaz, že akademické přemýšlení a psaní o filmu není žádným intelektuálským strašákem (jak se snaží tvrdit většina našich „běžných“ filmových „recenzentů“), ale především to může být ohromná legrace. A navíc se pak máte dlouhé hodiny o čem bavit v hospodě… Žižek sám vstupuje do dekorací (i do jednotlivých záběrů) superznámých (Matrix, Vertigo), známých (Dogville, Vymítač ďábla, Rozhovor) i skoro zapomenutých filmů (Possessed). Na konkrétních příkladech tu pak rozkládá svoje někdy ulítlé jindy fascinující závěry ohledně toho, co jako diváci od filmu chceme, co od něj dostáváme i o tom, co od něj dostaneme vždycky, aniž bychom o to zrovna stáli… Dotkne se fenoménu filmového voyeurství, lidské sexuality (víte, že muž se nikdy nemiluje se ženou, ale spíš s dokonalou představou a žena tak vlastně není nic než masturbační pomůcka?!) i toho, proč je právě film průhledem do skutečného Reálna (toho smradlavého hovna na chodníku našeho běžného života). Znovu opakuji, ne všechno, co Žižek tvrdí, je úplně přijatelné, ale všechno bez výjimky je stoprocentně neotřelým úhlem pohledu a zajímavým námětem k přemýšlení (například takové květiny by se měly dětem úplně zakázat, protože snad neexistuje nic perverznějšího než rozvitý květ lákající na voňavý pyl chtivý hmyzí sosáček). A co tak interpretovat na závěr? Vezměte si takové Hitchcockovy Ptáky: Když si odmyslíme fantastickou, hororovou zápletku, co zůstane? Panovačná a trochu naivní blondýna, která si to o víkendu chce prostě stůj co stůj rozdat s ramenatým svalovcem. (14.12.2006)