Sněženky a machři po 25 letech

Před pětadvaceti lety kultovní komedie, po pětadvaceti letech smutná zimní deprese, ve které se zoufale motá několik stářím zkroucených duší. Bylo by to odvážné ohlédnutí, kdyby Radek John nesklouzával k bezkrevnému deklamování původních hlášek (tvoří minimálně půlku dialogů!) a posunul hrdiny trochu dál. Bohužel dochází jen k tomu, že všichni zjišťují, že jim dávno není dvacet let a vlastně už ani dvacet pět. Pokud se v tom mají duševní důchodci v publiku poznat, je to příliš chabá náhražka, kterou nezamaskují ani jako vždy kvalitní Brzobohatý a Freimanová (ostatní zjišťují, že odválet teenagersky rozjíveným stylem pár hlášek už prostě v padesáti nejde) nebo sentimentem nadopovaný soundtrack. Jediné co zmatenému divákovi zbude jsou ozvěny originálu, dostávající v opuštěné chatě, po které bloumají zapomenutí hrdinové a ztracené iluze, nečekaně hořkou příchuť. Osobně jsem docela zvědavý, jestli tahle filmová variace na třídní srazy po pětadvaceti letech někoho osloví. A věru to není o zavírání očí před realitou nebo požadavkem na příjemný český film, který pohladí. Je to o přístupu. Vážně by nás mělo bavit sledovat, jak milovaní hrdinové pláčou nad životními strastmi, aby si je pak odjeli dál pěstovat na konci filmu? Zestárli jsme. Všichni. S tím rozdílem, že autoři se toho, čeho se na nich dopustil zub času, na stříbrném plátně vyrovnat nedokázali. (13.12.2008)

Recyklace BEZ legrace. Lítostivý a sebelítostivý vejškrabek, který scenáristé násilím vycpali toporně pronášenými hláškami z prvního dílu, otravně zbytečnými postavami, z nichž Slověna je po Droběně z Popelky jednou z nejděsivějších figur českého filmu a čerstvým horským vzduchem se vznáší jakási všudypřítomná upocená a zatuchlá trapnost, v níž se divák nutně cítí trapně za zestárlé hrdiny a pokus o sebereflexi v rámci hospodského alkotlachání bolí jak čert. Klasické achillovky českého filmu zůstávají namožené. Trapné repliky, product placement použit jako pěst na oko, herci jsou až na neochvějného barda Brzobohatého a zajímavou divadelní patetičnost J.A. Duchoslava, který jako jediný "nedospěl" a nezpamprdovatěl unylí, lyžovací scény nenápadité-srovnání s juvenilním lyžákem navzdory technice nedopadá dobře. Několik wth scén jako intimní chvilka pod kopou dřeva, výchova dívek v Čechách a bulvární hyenismus v praxi dílo zkázy dodělá. Zapracování reálií do scénáře je asi nejsmutnější pokus- zejména v případě Suchánka, který z otloukánka vyrostl v prime-time komika a Jeníčkové, jejíž monolog vysloužilé herečky vyznívá až parodicky. Sněženky jsou cítit jako sraz pánů herců, kteří otrocky odříkávají své staré dialogy. Sraz filmových postav s oním nostalgickým feelingem "takoví jsme byli, čas už nevrátíme" se nekoná. Těch pár výborných songů od Waltera Krafta jakous-takous vzpomínkovou atmosféru nahazuje, ale hned po závěrečných titulcích jsem si uvědomila, že sequel se měl zaseknout ve fázi traileru. Na rozdíl od téhle prkenné srandy-kopec ve stylu kopírovat-vložit-zavlažit slzami a zamlžit nostalgií funguje. P.S. Konečně jsem docenila Snowboarďáky. P.P.S. Původní film vnímám jako hořkosladkou výpoveď, nikoli čistě jako humornou kultovku, jen tak pro pořádek. (15.12.2008)

Sněženky po těch letech neuvadly, ačkoli nikdy nebyly zcela svěží a voňavé. A že tu mají nezaslouženě podprůměrné hodnocení, zaokrouhlím svých 70% nahoru. Skluznice tedy nemají bez šrámů, ale jezdí jim to dobře i tak. Nejvíc jsem skřípal zuby nad Johnovým scénářem, který zarytě tlačí na nostalgickou strunu, (a dělá to neustálým připomínáním prvního dílu a jeho citovaním) obsahuje pětníkovou společenskou kritiku a co do motivů v něm převládá kvantita nad kvalitou. Naopak atmosféru a schopnost nakazit diváka melancholií Taušově filmu nikdo nesebere. Prsty v tom bude mít zvládnutá audiovize, obyčejnost a tedy i blízkost postav (najdete v nich určitě nejen jejich představitele, ale třeba i pár osob ze svého okolí) a asi i moje irracionální slabost pro Veroniku Freimanovou. Každopádně tu máme co dočinění s nejlepší českou (ne)komedií od Vratných lahví. Dřepkins. (17.06.2009)

Po pětadvaceti letech se všichni změnili... z veselé party, která chtěla uznání a svobodu, se stala skupina depresivních smolařů. Smutné, opravdu smutné... některé scény až k pláči (i když jsem se asi měla smát), ale... pro tu nostalgii, snahu Viktora Tauše (který se i ve svém druhém filmu snaží propojit fiktivní svět herců s realitou) a Suchánka, který mě bavil nejvíce, to vidím na průměrný český film. (14.04.2009)

Nevyrovnané. Nebát se tvůrci vystřihnout všechno to trapné vaření z hlášek dávno minulých, úplně ignorovat tu trojici machen a více nechat vyniknout fungující stránky, tak to mohlo být ještě o třídu lepší. Materiál tu na to je. Čekal jsem vaření z vody, je tu. Nečekal jsem ovšem, že budou mít tvůrci zároveň i co říci. A to rozhodně mají. Jako komedie to sice nefunguje ani chvíli, ale jako takové jedno velké melancholicky-nostalgické povzdechnutí to svoji funkci plní až překvapivě dobře. (11.10.2009)