Umění plakat

Nemohu si pomoci, ale když vidím na papíře nebo na obrazovce jednu ze čtyř skandinávských zemí plus Island spojenou s nějakým filmem, ihned zbystřím zrak. Jejich filmy jsou totiž neskutečně zvláštní, zpracováním, příběhem, přírodou v něm a tak neváhám a okamžitě zabrousím hloubš. Umění plakat rozhodně nezklame. Pláče se v něm v jednom kuse. Sice z trochu odporných důvodů, ale to právě přicházím k jádru věci. Celý příběh je totiž odpornost na entou, ale svým námětem je tak neobvyklý, že prostě zaujme, tím že je divný. A to je dle mého hlavní bod toho, proč by tento film měl na diváka fungovat. Na mě tedy rozhodně zafungoval, jen tu byl ten problém, že mě nedokázal rozplakat. Možná to dokázal u jiných, ale u mě rozhodně ne, i když to má v názvu. Nebudu to zde dál rozebírat. Odpornost to je, ale zaujme hlavně rozebráním jednotlivých postav takřka do podrobna a to stačí. Za tři hvězdičky bohatě. (17.05.2008)

Není třeba si k diváckému zaujetí zvát na pomoc kouzla kamery, krásu přírody, naléhavost hudby, ba ani nadpřirozené úkazy - zdejší postavy jsou samy o sobě dobrými přízraky a žijí dostatečně výmluvným životem... Ano, patrně se jedná o umění, plakat až do sebeobětování vlastních dětí, protože na to ony slyší, především nejmladší Allan - ve snaze zalíbit se otci a zachovat zdání rodinného štěstí, po kterém podvědomě touží, je schopen přistupovat znovu a znovu na odpornou otcovu hru... a dost možná, že i díky tomu bude právě on hlavní postavou v novém dramatu o litujících se sobcích na zoufalých rodinných sešlostech a řetězec plačících tyranů tak zůstane nepřerušen. Docela děsivá možnost, že i tímto způsobem lze zabírat místo na planetě. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (05.04.2015)

Už jsem toho viděl moc na to, aby mě podobný věci znechucovaly. Při prvním proslovu na pohřbu mě sice otec málem rozplakal, ale jinak mě ale Umění plakat nechávalo chladným. Začátek je stavěnej na konfrontaci s karikaturami lidí, čímž se má docílit co nejvyhrocenějších situací. A pak, když se příběh věnuje samotný rodině, už jsem se nějak nechytal a nedařilo se mi vcítit do postav, soucítit s nimi nebo jimi opovrhovat. Navíc mě zaráží, jak režisér odstraňuje postavy. Stačí jedno lživý anonymní udání a s postavou už se neuvidíme. Hlavně že to někoho raní a může následovat další vypjatá scéna. Celkově na mě ale snímek působil se svojí atmosférou, hereckými výkony a vizuálním zpracováním víceméně sympaticky. (27.11.2009)

Takovouhle koncentraci citovýho vydírání, to jsem teda snad ještě neviděla - a že už jsem toho viděla... Tatík Johanssen rozhodně aspiruje za jednoho z nejodpudivějších šmejdů v historii filmu, o toho bych si fakt ani to kolo neopřela. A mimochodem, neřekla bych, že cílem filmu je diváka rozplakat (mě teda spíš permanentně rozčiloval), takže není divu, že to na Malarkeyho nezafungovalo. Možná by spíš někdy stálo za to se zamyslet, jestli ten milej mlíkař od sousedů náhodou není tak trochu svině, která si vynucuje pozornost okolí tím, že neustále staví na odiv, jak to má těžký - a ony výčitky svědomí a soucit (no a tatínkovy ručičky) udělají zbytek. Je to neskutečná soda - to, jak matka o všem ví, ale nechce to řešit, jak to dcera nenávidí, ale nemůže utýct, a jak malej brácha, kterej působí jako malá bestie ve zločinným společní s otcem, je ve skutečnosti jenom loutka, která nechápe, co se děje, ale udělá cokoli, jen aby byl tatíček spokojenej. Jak celý okolí nic nevidí a policajt pak taťku plácá po rameni, že je chudák, když ho někdo obviňuje z prznění vlastní dcery. Bože, jak mě to vytáčelo! Konec mě pramálo uspokojil, ráda bych tu lidskou svini viděla viset za uši v průvanu. Ale to jsou holt seveřani, přece nám neposkytnou pocit útěchy! Jestli máte aspoň trochu rádi severskou psychologickou masáž a nebojíte se vidět i to hnusný ve světě ve zdejším, chutě do toho! (14.11.2011)

Krajne nepríjemný náhľad do mikrosveta jednej rodiny, kde je "dobrým" zvykom neliečiť vážne duševné poruchy , ktoré postupne dokážu urobiť peklo zo života niekoľkým generáciám. Zvláštne pojatie príbehu očami malého chlapca (ktorý ma celý čas nesmierne iritoval akýmsi neuveriteľne "naivným manipulátorstvom") s výborným hereckým výkonom tohto detského predstaviteľa. Film dokáže naprosto bezpečne znechutiť, vyvolať paletu nepríjemných emócií od ľútosti po chuť niekomu poriadne fyzicky ublížiť (otcovi rodiny) aj keď je jasné, že to je duševne chorá osoba. No nič príjemné, každopádne svojim spôsobom výborný film. Fuj. (25.10.2008)