New Yorku, miluji Tě!

Musim říct, že to má vážně skvělý herecký obsazení, ale bohužel to je asi tak všechno. Na mě je tam až moc postav a možná až zbytečně moc a někdy to filmu dost škodí, což je tenhle případ. Hodně příběhů, který vlastně vůbec nic neřeknou. Škoda. Na první pohled film vypadal dobře. Takže dávám jen 40%. (14.02.2012)

Paris, je t'aime (se kterým musím tento film chtě nechtě srovnávat), byl zcela jednoznačně rozdělen na povídky, které byly k ještě větší odlišnosti zakončeny uvedením jména režiséra. Tento snímek se snažil jít jinou cestou, jednotlivé segmenty více propojil, styl režisérů tak splývá, vlastně ani není poznat, je prostě neviditelný a ne že by mi to vadilo, ale právě jména na režisérských stoličkách a jejich styly, byly na Paříži tak zajímavé. U tohoto filmu si člověk neřekne: Jo, Tykwerova část byla boží, Coenovic také super. Místo toho je tu větší propojení povídek, lehce stravitelný a zapomenutelný děj a hlavně naprosté vymizení dramatických situací: v Paříži tekla krev, umíralo se tam ve více povídkách, střety mezi kulturami byly vypjaté! New Yorku, miluji Tě předkládá jen komediální skeče, v některých případech zakončených vtipnou pointou, které jsou ale co do stavění dramatických a emocionálnách situací naprosto bezzubé. Paříž se nebála ukazovat problémy města, New York se nás snaží přesvědčit, že je to to nejlepší a nejbezproblémovější místo k žití. Což je mi proti srsti. (Ano, vím, že je to o lásce a především o lásce k městu. Ale Paříž šla podle mě mnohem zajímavější cestou). ____ Ještě mě tak napadá, že problém je prostě v tom, že film o tomto městě vlastně vůbec nevypovídá! Tito režiséři svůj vztah k New Yorku na plátně nijak nezobrazili, chtělo by to lidi jako Martin Scorsese nebo Woody Allen, kteří na toto téma spíš mají co říct. (21.02.2010)

New York, metropola, ktorá takisto ako Paríž nanovo reprodukuje echo nesterilného útočiska (lepšie vyjadrené stredobodu) pre rôzne tipy zasiahnutých bytostí. Centrum vratkej veľkorysosti, v ktorom chceš zažiť promenádu in "Central Park", láka ťa večerná cigareta pred reštikov "Aureole" a neváhaš nad preniknutím do tajov "China Town" alebo "Little Italy". Nevieš ku komu sadneš do taxíka, netušíš koho kde stretneš, ani sa nenazdáš a už si súčasťou niečoho, čo v danom okamihu nedokážeš nazvať- možno aj ihneď precítiť. A to ma ("just a little bit") dráždi aj tu. Pri Seine, v útrobách mesta lásky som bol z celej tej košatej koruny nálad a kozmopolitných črepín zaraz inštitucializovaný. Na brehu rieky Hudson medzi blokmi očíslovaných "avenue" klopocú kroky optimizmu-pesimizmu, naplnenia-horkosti, príchodov-odchodov a v neposlednom rade sled viacrozmerných sympatií k NYC. Istá nevyváženosť-nedotiahnutosť je tou škodnou ujmou, ktorá mi nedovoľuje "byť výsadne prepojený". Nebyť tohoto handicapu, Amerika by s Európou vytvárala rovnocennú os pohnútok po ktorej by sa dalo "veslovať" až do vyčerpania. Opak je pravdou a preto platí : 1. "Je t'aime" 2. "I love you". (08.05.2010)

Tentokrát najrozmanitejšie a najospevovanejšie mesto USA z pohľadu poviedkového projektu. New York a jeho rôzne podoby, rôzne uhly režisérskeho pohľadu na jeho súčasnosť..mladí, starí, rovní, nerovní..a ich varianty lásky v meste plnom mrakodrapov...Paris bol síce viac hrejivý, New York trošku chladil (možno je to tým Atlantikom)....v celistvosti zanecháva rovnako príjemný dojem a rovnako dobre odsýpa ako jeho predchádzajúca poviedková exkurzia.. (10.02.2010)

Minule to bylo Paříž, tentokrát je to New York. A mě to oslovila ještě více než minulá povídková verze. Přitom se toho zas tolik nezměnilo. Opět tu máme několik krátkých povídek v námi známém městě, kouzlo a poetika města je opět převedana výborně a každý si tady najde tu svojí srdcovku. Jsou tu povídky smutné, scénaristicky velmi hravé, vtipné, jedna nabita sexuálním napětím a taky poetické. Jenom nějaká vizuální bomba, jako byla ta v Paříži mi tu chybí. Jenže díky tomu, že některé příběhy nebo postavy vidíme v průběhu celého filmu to celé drží mnohem lépe po hromadě a má to mnohem větší spád. Díky pomalejšímu tempu jsem se u Paříže často i docela nudil, tady ovšem ne. Navíc se tady nevyskytuje povídka, která by mi přišla vyloženě slabá a nebo by mě nudila. Což se mi u povídkových filmů taky často nestává. New York ve mně zanechal velké emoce a chuť někdy ho navštívit, tedy ne že bych ji předtím neměl. Mě by jenom zajímalo, jakým městem nás režiséři ohromí příště. (25.01.2010)