Tokio!

První příběh o dvojici, jenž si myslí, že v Tokiu začne konečně pořádně žít, o hledání nejen bydlení, ale vlastně sama sebe, byl sice fajn, s velmi dobrou pointou, od mého oblíbeného Michela Gondryho bych ale čekala trochu víc. Druhá část o velmi podivném muži měla zajímavý nápad, byla ale celkově dost rozvleklá a závěr až moc absurdní, což odrazuje od hledání hlubších myšlenek (které tam, věřím, opravdu jsou). Až poslední, příběh o tom, jak lehce člověk propadne do úplné izolace od ostatních, příběh dvou lidí, kterým nejednou pomůže typické tokijské zemětřesení, nejen upozorňuje na stále se častěji objevující celosvětový problém takzvaných hikikomori, ale působí moc mile, má spád a diváka určitě vtáhne do sebe. (22.07.2010)

Michel Gondry - Vnitřní design - Povídka nejhravější, nejtokijštější a mně nejbližší. V příhodách mladého páru se krásně ukazují reálné problémy s bydlením, které tokijská "našlapanost" posouvá skorem do čiré absurdity. Skoro bych se vsadil, že sem patří i pohádka o strašidlech žijících v mezerách mezi domy, již své drahé vypráví hlavní hrdina. Vždyť kolikrát již proběhly médii reportáže o lidech, kteří v oněch mezerách zbudovali své, dosti úzké, ale vcelku útulné příbytky. Další téma, touha zajistit a "zdůstojnit" svou existenci již samozřejmě není tak "tokijská" jako spíše univerzální. Nabývá typicky Gondryovských podob, a to včetně řešení. Hravost a nevážnost, která nebanalizuje a nepřeslazuje. ****. Leos Carax - Merde. Fakt, že tuto povídku hodnotím nejhůře, je spíše odrazem její ne zcela snadné uchopitelnosti. V drobných jednotlivostech se až tak složitá nejeví, zařadit však všechny tyto jednotlivosti do nějakého celku není úplně sranda. I přes neúplné porozumění však z ní ke mně dokázalo několik momentů silně promluvit. SPOILER - Kdysi úsměvné, s granáty najednou nečekaně děsivé řádění Merdeho (mimochodem připomíná nápadně irského skřítka leprikóna (leprechauna)). Soudní přelíčení, které spíše než dokázat vinu usiluje o ponížení obžalovaného a dokázání, že je čirým zlem. Reakce davu, který bez ohledu na to, že nic neví (nebo možná právě proto), bez problémů umí zaujmout stanovisko. Obě stanoviska. Bez jakékoliv hlubší reflexe a pohnutky. KONEC SPOILERU. Celý film by snad mohl opravdu pojednávat (jak mě lehce postrčil Ajantis) o srovnání/nesrovnání japonců s vinou za Nankingský masakr a minulostí obecně. Merde by pak představoval nežádané zrcadlo nastavené celému Japonsku, od kterého je nutné odvrátit svou tvář. Přesto se mi takový výklad úplně nelíbí. Proč, to jen naznačím. Merdeho vina není kolektivní a není souzen jeho národ. Merde skutečně vraždí nevinné. Silné ***. Jun-ho Bong - TŘESOUCÍ SE TOKIO - Hikikomori jako tvor, který se děsí všeho, co nemá přímo pod kontrolou, všeho, co nejde dát na své pevné místo. Zvláště s lidmi je potíž, ti se teprve špatně ovládají a zařazují. SPOILER - Dívka s dobře popsanými tlačítky jako by byla pro něj přímo stvořena... KONEC SPOILERU. Slabé **** pro poslední povídku i celý film. (17.03.2009)

„Minulý rok mal zápal pľúc, ale bohužiaľ aj dobrého lekára.“ Mix troch pôsobivých (alebo hlúpych, záleží aj od momentálnej nálady a uhla pohľadu) poviedok s originálnymi zápletkami (čo sa stane, ak sa premeníte na stoličku? Čo sa stane, ak z tokijských kanálov vylieza tajomný „Netvor“? Je rozumné 11 rokov nevyjsť z domu?), ktoré však majú tiež mizerné rozhodnutie tvorcov neodpovedať na zaujímavé otázky, iba nadhadzovať témy a nechávať ich ležať ľadom (najviac to zamrzí u „pána Hovna“, ktorý si koleduje o vlastný film, tvorcovia však uspokojujúco nedokážu spracovať jeho životné etapy ani na poli krátkometrážnej snímky). Množstvo banálnej fantastiky a afektovane otvorených odpovedí je samoúčelné. Cinematik 2009 (13.09.2009)

Povídky, v nichž se scifi dotýká reality a přítomnost je už budoucností. Jejich společným označením je Tokio, město, kde již není noc nemožné. Jednotlivé "povídky" mají mírnou gradaci, jsou seřazeny s citem pro míru a katarzi. A také mají mnoho společného: především jsou koncipovány jako "problém a jeho řešení" a vždy se odehrávají ve specifickém prostředí... Gondryho vstup (podle povídky Gabrielly Bellové) je jedním z možných vyústění syndromu "hledání bytu", Caraux uvádí na scénu "nesmrtelného ducha" Nankingu (viz Nankingský masakr z roku 1937) a Joon-ho Bong řeší smírnou cestou "uzdravení" jednoho hikikomoriho a jedné hikikomorky (v době, když už se skoro všichni stali hikikomoriové a pizzu roznáší roboti). Pozn.: U posledního vyprávění jsem se nemohl ubránit myšlence na české hikikomory - babičky, které po desetiletí nevycházejí z domu a čas tráví mezi postelí a televizí, případně v posteli u televize. Na rozdíl od japonských jsou nebezpečné tím (to už jsme na půl cesty u druhého příběhu), že požírají vlastní děti. (24.07.2017)

Určitě jeden z nejlepších povídkových filmů, které znám. První příběh ("Židle") je sice natočený podle americké comicsové předlohy, ale svou formou i obsahem je japonský - touha zmizet ze společnosti a stát se jen pasivním pozorovatelem, je mezi mladými Japonci asi hodně častá. Dokazuje to i třeba fascinující fenomén hikikomori, kterému je věnována třetí a závěrečná povídka. A povídka druhá ("Hovno") je kulervoucí - je bizarní a šílená hodně i na Japonce... no, možná to je tím, že je spíš francouzská :) Xichty pana Merdeho i jeho obhájce a jejich zvláštní autistický jazyk už nevyženu z hlavy do konce života, i kdybych chtěl. A já ani nechci - je to úžasné. Ještě jedna perlička - vzpomínám si, že když jsem kdysi četl anotaci k tomuhle filmu v programu pražského kina Aero, splynuly mi dvě věty do jedné, a já měl za to, že se dívka z první povídky začne měnit v ... hovno. (17.03.2014)