Delta

Začátek až prostředek filmu jako kdyby byl dokumentem o stavění srubu. Scéna, kterou si budu pamatovat za několik měsíců, bude asi tak, jak lidé jeli na loďkách po slunné řece na pohřeb a k tomu hrála až téměř chrámová hudba. Při filmu jsem už trochu poklimbávala a v duchu si říkala, že to dostane 3* a ani ťuk navíc. Kdybych totiž poprvé v životě viděla svého by´t nevlastního bratra, určitě bych se zajímala, kde se vzal a tak podobně. Matka měla až příliš odtažitý přístup, který mi připadal psychologicky zcela nepodložený. Zprvu to vypadalo, že budou žít jako sourozenci... To vše se změnilo v krásné prosté dialogové scéně, kdy se ONA zeptala JEHO: "Mi van?" (Copak). Načež ji po pár vteřinách políbil, my jsme však jen viděli, jak stojí na špičkách. Konec nám naservíroval drama drsnější, než by kdokoliv očekával, což mi potvrdil jeden divák, jenž je mě po opuštění kina zeptal (zapalujíc si cigaretu), jestli jsem z toho taky v takové depresi. Zatemnělá opilá venkovská mysl omladiny se projevila v celé své hrůze a nezastavila se ani před tím nejhorším. Napjaté nervy už při šikanovací melounové scéně dostaly zabrat na konci, který byl ale lehce rozmělněn záběry na želvu a la National Geographic. Plovací vesta na úplném konci charakterizovala celý film - krásná krajina, klidná, malebná, ale v ní vesta mrtvého.../MFFKV 2008/ (11.07.2008)

What a really weird and rare movie. Delta je opravdu velmi netradiční a podivný, stejně jako nesmírně originální a osobitý snímek. Izolace prostředí před okolním světem a styl života, téměř jak někde před staletími, vytváří nezaměnitelnou atmosféru. Kamerové zpracování se jakoby odcizuje od toho, co se na plátně děje, ale zároveň nám vše zprostředkovává přímo před zraky. Jakákoliv intimní, či důvěrná scéna mezi sourozenci probíhá mimo kameru a divák se tak orientuje pouze podle stínu, či obrysů. V celém filmu je zhruba asi 400 dialogů. V Deltě se totiž skoro vůbec nemluví. Říkala jsem si, jestli je vůbec možné, aby někde existovala podobná (pošahaná?) komunita, jako zde, a i kdyby, není přece možné, aby lidi spolu prostě vůbec nemluvili. Všichni furt jenom zírají:) Očekávaný závěr přichází a jsem ráda, že alespoň ta želvička má naději na lepší zítřky:) (30.04.2017)

Někdy stačí jen tiše sledovat, nechat do sebe pustit tu tísnivou atmosféru, vnímat detaily, kde není třeba mnoho slov, jen nechat pracovat své emoce, protože o ty tady jde především. Delta Dunaje skrývá nejen spoustu přírodních krás, ale i bolesti, zoufalství, beznaděje a kde na vás dýchá osamělost těch dvou bytostí snad z každého záběru kamery. Velmi působivý film, kde mě zaujali nejen hlavní protagonisté a jejich srdceryvný příběh, ale i malá želvička, či jedení chleba téměř v závěru, spoustu vodních silniček (delt), domek na vodě, můstek........... (09.05.2015)

Minimalistický skvost, kde se moc nemluví, ale není to vůbec na škodu. Výborná hudba, nádherná příroda a pak už jen oni dva. Jejich dramatický příběh beze slov, jejich smutný osud. Pořád mi to ještě leží v hlavě,(hlavně konec), takže zatím zůstanu na čtyřech, ale zítra se uvidí, možná půjdeme do plných. (01.07.2015)

Označiť toto dielo ako "film o inceste" nemôže byť ďalej od pravdy. Ide v prvom rade o výpoveď o (nielen)Maďarskom vidieku a ľudí v ňom svojím vlastním rytmom žijúcich, s veľkou nevôľou nazerajúcich na čo i len sebe menšie vybočenie z nepísaných všeobecne ustanovených noriem správania sa, na ktorých je postavený celý spoločenský život. Ten kto bude uznaný z narušenia týchto pravidiel musí byť nenávratne vytesnený na okraj, no často i to je málo a samotná existencia tohto devianta spôsobuje nekontrolovateľný hnev a túžbu po treste. Pritom akokoľvek nemorálny prostriedok je prehliadaný so systematickou ľahostajnosťou, kým uspokojí potrebu formovať svoje okolie na obraz vlastných predstáv(nie ale seba, lebo každý z nich je určitým spôsobom vo svojom vnútri jedným z týchto narušiteľov pokoja, len je schopný svoje správanie navonok maskovať dôsledným dodržiavaním dohodnutého kódexu keď sa niekto pozerá). Mundruczó si vo svojom rozprávaní pomáha klasickou maďarskou filmovou školou, veď medzi jeho spolupracovníkov patril i Bella Tarr. Zvolil prostredie Delty Dunaja, jedného z jeho mŕtvych ramien zásobujúceho svoje okolie neznesiteľnou vlhkosťou, otravným hmyzom a bahnom svedomia obyvateľov malej dedinky na jeho brehu. Striedajú sa prekrásne obrazy močarísk, ktoré by mohli byť kľudne dejiskom nasladnutej romantiky, tu ale skôr slúžia ako symbol miesta rozkladu morálnych hodnôt, považovaných dedinčanmi za "posvätné", ale zároveň im ponúka ospravedlnenie zločinov, ktoré tu páchajú a stávajú sa tak faticky súčasťou tohto mikrokozmu rozkladu(patria k nemu už dávno a ide tak skôr o premietnutie do ich vlastného stavu mysle). (06.07.2008)