The Ferrari Dino Girl
VOD (1)
Obsahy(1)
Po Nočních hovorech s matkou a Krajině mého srdce natočil Jan Němec další autodokument na pomezí experimentu a hraného eseje. Popisuje v něm okolnosti, které provázely jeho natáčení sovětské invaze v pražských ulicích 21. srpna 1968. Čtyři kotouče cenného materiálu, pořízeného z vlastní iniciativy, neměly v okupovaném státě žádnou hodnotu: bylo třeba je ukázat světu. Režisér s dvojicí přátel provezl drahocenný materiál, zahrnující v nesestříhané podobě šestnáct minut, do Rakouska přes prakticky uzavřené hranice za značně bizarních okolností. Nejdůležitější z nich byly „holka Ferrari Dino“, tedy krásná, ale nedosažitelná dívka Jana, a autorův milovaný vůz Fiat 850. Jan Němec opět zkoumá skutečnost svého života ve vztahu k české minulosti. Intimní historie se nedělitelně prostupuje s „velkými“ dějinami. Tvůrce konfrontuje hrané dotáčky (v nichž ho ztělesňuje Karel Roden) s původním materiálem, který před více než čtyřiceti lety obletěl svět a získal si „víc diváků, než má Steven Spielberg“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (33)
Scénář: Jan Němec .. Oratorio for Prague. __ Charismatický uchopený pseudodokument z dění během 21 srpna 1968. Za pomoci monologu Karla Rodena, který interpretuje dobovou paměť tehdejšího protagonisty dění Jana Němce, se snoubí dobové zvuky (ruch ulice, střelba, jízda tanků, štěkot psů, ..) s kamerovou jízdou po lokacích v jejich současném stavu, aby byla ulehčena následná identifikace s prostředím slavných záběrů, tedy cesta po okupovaném městě a následný úprk za hranice. Cesta tří uprchlíků je korunována příjezdem do Vídeňské televize, kde jsou dobové záběry z ulic Prahy vyvolány a poprvé spatřeny (čímž je vypointována úvodní cesta). Musím dodat, že záběry stále notně působivé. Sám jsem se upřeně díval a sledoval tu opakovanou "mnichovskou" potupu našeho národa a odvahu jednotlivců, jako byl třeba bezprostřední filmař Jan Němec, který se nebál, prošel ulice Prahy s kamerou a ještě dokázal tyto unikátní záběry následující dny dopravit do svobodného televizního éteru. Původní paměnická sekvence (která v kratším sestřihu a pod názvem Oratorio for Prague obletěla na konci osmašedesátého doslova celý svět a vidělo ji více lidí než filmy Steven Spielberga) zabírá celých 16 minut snímku, začíná mrazivě bezeslovně a němě a až po čase ji začne pozvolna doprovázet drásavá minimalistická hudba (za kterou stojí opět Jan Němec). ___ Předpremiéra filmu na idnes.tv ()
On je to vlastně podcast - celý příběh vypráví Roden a ze samotných záběrů moc nepochopíte, co se děje. Ale i tak se mi ten film docela líbil. Příběh vyprávěný Rodenem je o tom, jak Jan Němec převezl přes hranice dokument o roku 1968. Do toho je celý film dokreslen záběry, které se tam občas hodí a občas ne a jediná část, kde Karel Roden nic nevypráví, je právě onen dokument. Na konci se ke slovu dostane i pan režisér a povypráví krátce o současnosti. Do toho tam ještě přizná, že to či filmy, na které stejně nikdo nechodí. A to je konec. Není to špatný film, ale k sem tam zajímavému příběhu a dokumentárním záběrům ta obrazová složka prostě nezaujme. Má světlé momenty, ale celkově nezaujme. Proto jenom 3* ()
Jak hovori distributor - autodokument na rozhrani eseje a experimentu. Jan Nemec ako reziser si ma neziskal filmom Demanty Noci, to mozu tak brutalne nadhodnotit len vystudovane filmove teoretiky -elitari a pripadne miestne premudrele slecny s ohryzkom. Mna si ziskal az filmom O Slavnosti a Hostech, to ma oslovilo ako spravneho artoveho hnedopicha. Kazdopadne po filme O Slavnosti a Hostech pre mna druhy najlepsi Jan Nemec, silna tematika - 8/1968 teraz fakt znamena aj silny film, no ale nie vzdy to plati, ze jo : 70 % ()
Srovnám-li tento snímek s jakýmkoli jemu podobnými, které jsem v nedávné době shlédl (např. Battle in Seattle, Plamen a Citron nebo Der Baader Meinhof Komplex), je mi nejvíce líto času stráveného v kinosálu právě u tohoto českého polodokumentu. Předpona 'polo' se zde hodí ke všemu podstatnému._Téměř celá stopáž filmu je podkreslena nepestrým bezbarvým komentářem Karla Rodena. Herecké scény tu žádné nejsou a když už se nějaké ve stínu ulic objeví, jsou jak vystřižené z pantomimy. Kamera se tak vyžívá v roztřesených záběrech, polorealisticky neskrývajících autenticitu stěžejních míst historických událostí před čtyřiceti lety. Dlouhý vypravěčský úvod, který zabírá 80% filmu (snad jen, aby se dostálo minimální délky filmového materiálu pro promítání) zabijí atmosféru a atraktivitu snímku tak, že nakonec odhalené autentické záběry z osmašedesátého vyzní jen jako kulisa. Připomíná mi to pojídání velké koblihy, kterou někdo zapomněl vyplnit marmeládou. Takovéhle vtipy já nerad. ()
Sugestivní, adrenalinem, autenticitou a lehce bezútěšnou, těžko popsatelnou atmosférou protkaný popis prvních dvou zatraceně nabitých dní po vpádu sovětské armády do Prahy z pohledu Jana Němce, dohnaný k dokonalosti výbornou svěží formou a charismatickou intonací Karla Rodena. Holka Ferrari Dino vděčně spojuje obecné s konkrétním a na celou událost pohlíží očima Jana Němce, který do filmu vnáší kromě vlastenecky všeobecného i zcela osobní měřítko, čímž je film kromě nostalgického stesku po době před okupací provoněn i steskem po časech, než se některé osobní a mladistvé naděje a touhy staly definitivně planými a nesplnitelnými, než definitivně zmizely v nenávratnu. (23. Finále Plzeň - 24.4.10) ()
Reklama