DonT Stop

Jsem trochu nasranej, natočit bezkonfliktní film o punku za totáče můžou fakt jenom češi..a přitom to mohlo být takový žřádlo. Pár scén totiž ty koule mělo, ale v podivnym balastu jalovejch dialogů to ubíjelo víc jak STB v dobách největší slávy...myslel jsem si, že s Poutama se trochu prolomilo to nesmyslný bagatelizování a smířlivej tón vůči zkurvenýmu minulýmu režimu, kterej dokázal nacpat do lidí tolik sraček, že to všude kolem smrdí ještě teď, ale očividně ne. A zrovna u filmu s tímto námětem to zklamalo víc než dost. (15.06.2012)

Když filmoví muži na prahu dospělosti mluví jako skuteční muži na prahu dospělosti (vojedeme ňáky vesnický kundy!), scénář nenutí nikoho přehrávat uměle vykonstruované situace, když všechny dialogy jsou tak nějak ze života, když se ke všemu jedná o tuzemskou produkci, tehdy mi to nebudete věřit. Jsem ochoten prominout i nepříliš záživnou zápletku, zvláště když ve filmu vystupují tak mile neokoukaní herci. Škoda jediného - mezi hlasitostí dialogů a hudby je propast přímo závratná, nutící vás do obtížné volby - neslyšet co postavy říkají anebo vystěhovat sousedy. (09.02.2013)

"Co to máš na sobě? To se nemůžeš oblíkat slušně? Tomu říkáš muzika? Co to máš za kamarády? Ty jsi snad úplně blbej".. Sice film mapuje rok 1983, ale je tam tolik příznačných situací i pro dnešní dobu (já u každé hádky s rodiči musela přikyvovat "to znám"), české vnímání "odlišného" se navíc nijak moc nezměnilo. Ale k filmu samotnému;nepamatuji, kdy jsem byla naposledy takhle nadšená z českého filmu.... Aha, už vím. NIKDY! Z vlastní zkušenosti netuším, jak to vypadalo za totáče, ale připadá mi sympatická snaha něco změnit, byť jen tím, že si budu dělat to co chci a pokusím se v nelehké době prosadit. Rebélie, chlast, koncerty, rvačky. Ale přece jen tam bylo něco víc. Myšlenka.. anebo možná jen záminka. Ale bylo to "něco víc". Dnes ten "punk" spočívá v něčem úplně jiném (neházím ale všechny do jednoho pytle). Musím říct, že jsem se nenudila ani minutu, potěšily mě sympatické neznámé tváře, soundtrack (London Calling!) a celkově příběh o úskalích dospělosti. Dovedu si představit, že bych v té době byla úplně stejná. Řeřicho, toč dál a možná se ti podaří obnovit mou víru v českou kinematografii! (EDIT: Jedinou výhradu mám k Pavle, Mikiho přítelkyni. Postava i představitelka příšerná!) (09.02.2013)

Vzestupy a pády mladých duší toužících po životním dobrodružství a neprůstřelné svobodě - takřka nemožným věcem ve vládnoucím komunismu. I když mě přinutil konec spíše než uvažovat se opět podivit jak skvěle se dá zabít slibný a rozehraný herecký koncert s nadupanou hudbou - líbil by se mi mnohem více ten konec symbolizující "ticho po pěšině" a možnost otevřeného a méně sentimentálního konce. Nikdy se mi punk nelíbil a pokud se dočista nezblázním tak ani nezačne, ale taková ta atmosféra čišící i z nových slibných tváří se nedá jen tak odhodit do koše. Oceňuji odkaz na The Clash, protože jako správný milovník hudby si občas nechám poradit z filmů :-). Dalo by se říci, že na české poměry slušná podívaná. (03.02.2013)

Punk's not dead, volové! Je hezký bejt svobodomyslnej, žít nevázaně a na všechno kašlat, zvlášť v době totality, kdy jsou všichni sešněrovaný systémem. Punk v srdci, na hlavě číro a carpe diem. Když jde ale do tuhýho a zodpovědnost volá: "tady jsem!", je potřeba slevit ze svých zásad, podržet kámoše a nenechat se ovlivnit sockou, co vás před vojnou stejně nezachrání... Ve mně po zhlídnutí tohohle českýho skvostu(!) rezonuje směsice pocitů: radost, nadšení, ale i určitá nostalgie, melancholie. Názvu navzdory jsem se na několik minut zastavila a přemýšlela. O svých současných i bývalých kamarádech, o letech, který jsou za mnou, o promarněných příležitostech. Kolik mi toho proteklo mezi prsty? Budu v padesáti něčeho litovat? Chtít se vrátit o třicet let zpátky? Kdoví. Každopádně DonT Stop je pecka. Za tu muziku, za to nadšení a ten pocit: 100%. (20.01.2013)