Džusový román

Mě nikdy nenadchly Lásky jedné plavovlásky a ani zrovna nejsem fanda Miloše Formana. Proč to sem píšu? Protože tenhle film je plný převzatých a vykastrovaných postupů z rané Formanovy tvorby, díky čemuž nepřináší nic svého, až teda na barevnější textury. Režie sice solidní, líbila se mi i Brabcova kamera s jeho typickým fetišem na přesvícené body, sem tam se objeví něco vtipného a určitou sílu má i ústřední zápletka, jen je to celé dost okoukané, obyčejné a nevýrazné. Druhý Feničův film vypadá mnohem osobitěji, takže někdy zkusím i ten, ale Džusový román mě moc neoslovil. Vlastně je to v tuzemské tvorbě jeden z nejčistších příkladů filmu z kategorie jednorázových záležitostí. 3* (06.03.2024)

Ano, má to nějaká pozitiva, hlavně viděna ve špinavosti prostředí, které je specificky typicky komunistické. Vše je nedokonalé, soudružky často neudržované ženy středního či vyššího věku, mezilidské vztahy kolikrát na bodu mrazu a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Rozhodně špatný scénář, zřejmě mírně poplatný své době, ovšem režie toho všeho je skutečně dokonalá a zachraňuje i to, co by kde kdo jiný dokázal zmrvit tak, jak je to na papíře. Krom atmosféry totiž není o co stát. Alespoň tak to já zde vidím. Naopak, již chápu dobový výraz: filmy, ze kterých bolí ruce. Hlavně kvůli režii toto nedopadne o hvězdu méně. 50% (16.03.2013)

Československý film, jenž nahlíží do života dospívající venkovské dívky. Nikterak výjimečný, téměř banální příběh milostného zklamání zaujme především pohledem do života s nalinkovanou budoucností socialistické mládeže. Snímek obsahuje několik scén z klasické lidové zábavy, zejména svatební hostina s velmi mizernou kapelou byla přímo typická ukázka venkovské kultury 80.let. Kromě stěžejní svatební scény se ve filmu odehrává řada komických scén, například místní olympiáda byla poměrně originální. Herecké výkony byly však zklamáním, ač půvabná, tak značně pasivní A. Mihulová a nevýrazné výkony množství neherců diváka nenadchnou. Režijní debut F. Feniče si tak budu spíše pamatovat jako přehlídku bizarních účesů a oděvů. (05.06.2012)

LFŠ 2011 ... Jedna hvězda za Mihulový kozy, druhá za prdel. Kdyby ukázala i švába, možná by to bylo za tři. Nicméně, ve vší vážnosti, Džusový román nenabízí v podstatě po celou délku filmu nic, co bychom už neviděli jinde ve stovkách podob. Film dává po celou dobu tak nějak divákovi hádat co se asi děje v psychice hlavní hrdinky, ale je to celé tak vágně zabalené, že to téměř nestojí za řeč. Jakousi sílu v sobě má akorát poslední čtvrthodina (scéna z nemocnice, fuj) a již zmíněné Alenčiny vnady. :) Mimochodem, výkon ostatních (ne)herců byl na hranici komična, nevím zda šlo o zrovna nejšťastnější volbu. To, jak Alenu balil na stráni její nápadník, snad nemůže Fenič myslet vážně... (02.08.2011)

Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit. (09.12.2010)