Ježek

Přiotrávit akvarijní rybičku anxiolitikem, tak to dokáží vymyslet asi opravdu jen Francouzi :) Půvabná, vizuálně nápaditá, dějově košatá hořká komedie jak je umí točit pouze Francouzi (afektovaná Itálie z toho naštěsí cítit není). Okořeněná krásnou hudbou. Na rozdíl od nespokojených čtenářů nemám moc výhrad, užil jsem si každou minutu vyprávění. Sympatičtí herci, Garance to zahrála výborně, i když v takto přemoudřelé teenegery nevěřím :) Chutná laskominka a místy příliš uhlazená pohádka, která si ovšem lepší 4* určitě zaslouží. Snímek, který přes nahořklou příchuť rozhodně ještě rád ochutnám. (13.03.2015)

Film, který musí být strašně povrchní, aby si zvládal udržet iluzi jakési intelektuální revolty vůči buržoazní prázdnotě. Takže intelektuál je zde ten, kdo mlčí, čte knihy a občas cituje Tolstého Annu Kareninu (žádná filozofie, žádný Husserl). Nejlepší na Ježkovi je příjemná a rozesmátá forma, herecké výkony a to málo, co film dokáže podat v náznacích, nikoli v otravně afektovaném komentáři rozmazleného spratka, co by potřeboval dostat řádně na prdel. Že na prdel nedostane je samozřejmé, protože podobně laděné snímky jako Ježek potřebují nějakou tu tragédii, aby si udržely iluzi osudovosti. Fajn, ale s tímhle vynuceným dojetím na mě nechoďte. Mona Achache má talent, ale Ježek je taková hezká simulace moudrého filmu. Není ani pichlavá, ani obsažná. Je prostě jen a jen úhledně úhledná, plná klišé a mouder v kostce. (29.11.2010)

„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav filmu, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického bijáku, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. No, teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa/kočku podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž koukatelný. (01.09.2014)

Tohle je přesně důvod, proč si až na vyjímky nepouštím filmové adaptace mých oblíbených knih, vím, že budu po každé zklamaná. Kniha je prostě kniha a já chápu reakce všech nespokojených čtenářů bestselleru Muriel Barberyové, ale protože jsem ho nečetla, tak nemusím srovnávat a mohu s klidným svědomím konstatovat, že jsem se už dlouho necítila tak dobře, jako ve společnosti malé Palomy, Japonce Kakury a hlavně paní Renée v úžasném podání Josiane Balasko, která mně svým ztvárněním nenápadné, zanedbané a přesto svým způsobem kultivované domovnice naprosto odzbrojila. Moc krásný film, který mně okouzlil i dojal zároveň. (26.07.2013)

Snáď jediné čo ma na tomto filme bavilo, bol ten celkový melancholický nádych a vnútorné monológy malej Palomy, ktorá vnímala aj to, čo sa ostatným zdalo všedné, a tak si to často nezasluhovalo tým pádom ani len pozornosť. Inak ma to viacmenej nudilo, pretože sa v tom nič zásadné nedialo, a už to nezachránil ani ten šokujúci záver, na základe ktorého potom vznikla tá konečná existencionálna otázka. (17.01.2015)