96 hodin: Odplata

Kde jsou ty časy, kdy smrtonosný Daddy charismaticky deratizoval v Evropě špinavé, albánské bordely. Rok se s rokem sešel a pak ještě se třemi a máme tu šedesátiletého dědka, který se z posledních sil snaží naučit svou nesympatickou, třicetiletou dcerušku bourat bavoráky a ochranitelsky organizuje řízený zásun při jejím prvním milostném vzplanutí. A jen tak mimochodem, aby to zase nebylo pouze takové rodinné, romantické drama, si střihne v ulicích Istanbulu šouravou hoňku s bandou morgošů, které najali za měděný kabel a pár kanálových poklopů před místní sběrnou. A tak máme hezky našlápnuto na zabijáckou trojku o strastech stárnutí, ve které unesou Liamovi ze starobince bažanta a bude se to jmenovat Taken 3: Pajdej, když to dokážeš. (16.10.2012)

Oddychový akčný príbeh. Napĺňa všetky doterajšie osobné predsudky o albánskych zločincoch. Sú počerní, diví, zlí, tupí a nenávistní. Hovoria nezrozumiteľným jazykom plným spoluhlások a samohlások s dvoma bodkami navrchu. Solidárni v zločinnosti. Nekompromisní v krvnej pomste. Albánski politici sú v tom s nimi, aby podporili prúdenie útočnej Skanderbegovej krvi. Plus Istanbul. Pohľady do uličiek Veľkého bazáru, na strechy mešít i civilných budov, náhľady do tmavých kovoobrábacích uličiek i klasických strohých čajových stretávok s holou miestnosťou a telkou, vyvážili šablónovitý thrillerový dej. (08.11.2015)

Adrenalinový výlet do Istanbulu s naštvaným průvodcem, který má itinerář vyplněný tak, abyste s ním všechno stíhali na minuty či sekundy přesně. Dvojka 96. hodin (víc by to vystihoval název 96 minut) už je o něco méně záživná, potyčky splácané a záporáci nudnější. Co byste čekali od narychlo spíchnutého pokračování .. (19.12.2012)

Pokud vyprávíme opravdu hodně, hodně jednoduše, je to prostota, nebo prostoduchost? Pominu, o čem film je, a soustředím se na sdělení v druhém plánu. Je ho kupodivu hodně. Nemyslím jen to, že výrobky Apple jsou in. Hlavní je úplně nevkusné podbízení se mainstreamovému vkusu. Chceme cool vraždění, ale nechceme vidět krev. Ne, oprava: Krev musíme vidět na kladných osobách, aby bylo vraždění jimi konané ospravedlněno. Jako američané máme výslovně povoleno (je to napsáno v cestovním pasu) vraždit policisty, jsou to přece jen Turci. Navíc lezou po stromech, žerou banány, modlí se v mešitách a jezdí v 30 let starých Daciích. Chceme vidět jasného a snadného nepřítele a důvod, proč ho můžeme odprásknout (kvantita raději než kvalita). Je to vidět na první pohled: Zatímco my si za božské dolary pronajímáme luxusní pokoje, jsme jako ze škatulky a máme v postprodukci dobarvené modré oči, padouši bydlí v zahnojených troskách, páchnou na pohled, nikdy se neholí, mají snědou kůži, a ve své domovině mluví mezi sebou angličtinou s urážejícím přízvukem. A taky jedou do Istambulu z Albánie asi přes Azerbajdžán, soudě podle krajiny a sofistikovanosti hraničního přechodu (teoreticky s EU). Musí zde být i nějaká rodiná dramata: Nepodá otec nápadníkovi dcery ruku, nebo dospěje skrz katarzi k překonání své osobnosti a přijme ho jako vlastního? Škola teorie: Pokud stříháme hodně, zakryje to, že herci špatně hrají a choreografie rvaček nestojí za nic? P.S: Úvodní titulky vyvolají epileptický záchvat i u zdravého člověka. (02.10.2012)

„Umíš střílet?“ – „Ne.“ - „Tak řiď!“ Před projekcí jsem upřímně čekal hodně velký průser a jedinou motivací ke zhlédnutí mi byla existence nejnovějšího 3. dílu (tož abych byl v obraze, že). A kupodivu musím konstatovat, že to zdaleka tak strašné nebylo. Tedy, asi jde o to, jakou citlivost na absurdní akci má člověk při sledování zrovna nastavenou. A jak moc s nadhledem se na film dívá. Hodně akčních scén bylo vyhroceno na maximum, ale se zmoženým Liamem („Protože už jsem z toho všeho unavený.“) a jeho kreacemi jsem neměl až takový problém (jím vyslané kulky dokonce docela často míjely svůj cíl). Co se týče dcery (která se nám nějak silně potatila) a její smrtonosné autoškoly, to už bylo o něco horší (vše korunováno scénou s vlakem). Nejvíc nesmyslné nejsou však zběsilé honičky a bitky, ale nedomyšlené detaily (pasáže jako „necháme toho Amíka dokončit hovor“ či „na souboj otců si počkám pěkně schovaný a beze zbraně“). Mnoho scén je tak nechtěně směšných a já se hodně bavil, i když asi ne vždy tím způsobem jakým tvůrci původně zamýšleli. Ale na druhou stranu, scény se starostlivým taťkou odehrávající se v USA mě upřímně rozesmávaly, škoda, že se nepřenesly i do Istanbulu. Jazykovou stránku asi nemá cenu řešit (i když min. úvodní promluva na hřbitově být v albánštině mohla). A alespoň závěr se vrátil do původních (chtěně) vtipných kolejí. Dávám možná trochu milosrdný průměr a skoro netrpělivě očekávám, jak se tvůrci vypořádají s posledním dílem (ehm, teda za předpokladu, že to bude skutečně konec, protože „unavený“ taťka má stále energie, ran i kulek na rozdávání a třeba takovou Prahu ještě „nenavštívil“…). „Musím je najít. A přivedu mámu zpět. A musím se ujistit, že už nás ti lidé nebudou nikdy obtěžovat.“ – „Co budeš dělat?“ – „To, co umím nejlíp.“ (09.01.2015)