Režie:
Roland EmmerichScénář:
John OrloffKamera:
Anna FoersterHrají:
Vanessa Redgrave, Rhys Ifans, Joely Richardson, David Thewlis, Paula Schramm, Robert Emms, Edward Hogg, Rafe Spall, Jamie Campbell Bower, Xavier Samuel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Příběh filmu Anonym, který se odehrává v Anglii za období vlády královny Alžběty, spekuluje o otázce, která už po staletí vrtá hlavami akademiků a géniů jako Mark Twain, Charles Dickens a Sigmund Freud: kdo je doopravdy autorem díla, připisovaného Williamu Shakespearovi? Odborníci o tom vytrvale diskutují, byla o tom napsána řada knih a učenci zasvětili celé životy obraně či popírání teorií o osobě autora nejuznávanějšího díla anglické literatury. Anonym nabízí jednu z možných verzí jejich výkladu a zaměřuje se na dobu, kdy politické skandály a intriky, tajné románky na královském dvoře a zákeřné plány hamižných šlechticů, toužících po trůnu, vycházely na světlo na těch nejpřekvapivějších místech: na londýnských jevištích. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (394)
Hádejte. Co je největším problém tohoto filmu? Ano, je jím Roland Emmerich. Problém ani ne tak v jeho schopnostech, jako spíše v očekávání. Položme si další otázku. Co se nám vybaví při vyslovení jeho jména? Patetické? Pompézní? Země v ohrožení? Emzáci? Výbuchy? A teď tento člověk natočí něco, co má být kostýmním dramatem. Vyvolává to stejné pocity, jako kdyby Zdeněk Troška oznámil, že natáčí Marii Stuartovnu. Hrůzná představa, není-liž pravda? Navíc látka přímo volá po uměleckém zpracování, obstál řemeslník Emmerich? Ano i ne. Po technické stránce filmu nelze nic vytknout, kostýmy pěkné, jako celá výprava, herci odvádějí co mají, hudba uspokojivá i nějaká ta akce by se našla. Horší je to po umělecké stránce, mnoha lidem zřejmě bude vadit prolínání několika časových rovin, osobně jsem s nimi problém neměl, ale nějaké výraznější časové kotvy, by rozhodně nebyli na škodu (důležité je sledovat barvu Cecilova vousu). Možná měl Emmerich udělat stejnou fintu, o které vypráví film, nechat celé dílo podepsat někým jiným, pokud možno uznávaným artovým umělcem, možná by byly recenze příznivější. Takže, poučení pro příště. ()
Nejde ani tak o to, že ten film je v mnoha věcech úplně mimo (nic proti anti-stratfordiánům, ale já prostě víc věřím Stephenu Greenblattovi), ale v tom, že je mimo strašně nudným a nenápaditým způsobem. Je tak konvenčně hollywoodský, že není ani trochu subverzivní, nepřináší nic víc, než recyklaci stokrát viděného. Ano, William Shakespeare to dělal též... ale mnohem lépe. Ještě, že na to scénárista v závěru přišel a sám nám vysvětlil, proč na jeho výtvor nemá cenu chodit. Jo a Rolko natočil po stránce výpravy a reálií mnohem hezčí film než Paul W. S. Anderson, pokud by to někoho zajímalo. Ale jinak - moc málo ufonů a moc složitých emocí. ()
Emmerich nám už ponúkol alternatívne vysvetlenia ohľadom stavby pyramíd, tak prečo nám nepredstaviť Williama Shakespeara trochu inak, ako ho poznáme. Neúspech filmu bohužiaľ zarazil diskusie ohľadom tejto postavy, keďže nezarezonoval podobne, ako Zamilovaný Shakespeare. Od toho má riadne ďaleko, žiadna romantická linka, iba súlože a rodenie detí, ktoré ani nevedia, koho sú a ich otcovia nevedia, že kto sú ich synmi. Neprehľadnosť deja, respektíve intríg mi bránilo si film viac emocionálne užiť, je to prvý Rolandov film, ktorý si vyžaduje pre plné pochopenie viac, ako jedno zhliadnutie. Pri tých ostatných vlastne ani nič chápať netreba. 70% ()
Emmerich mile prekvapil. Tak i scenarista John Orloff. Bohuzel oba jsou ve sve fabulaci prilis nepodlozene doslovni. Postavy alzbetinske anglie si podavaji dvere Richmondu mezi sebou jako by se nechumelilo... . V tom je rozdil treba od takoveho filmu jako "Zamilovany Shakespeare" ktery divakovi nebalamuti hlavu vyctem historie, ale jako spravna pohadka dava prostor naznakum i jistemu tajemstvi. ()
Galerie (83)
Zajímavosti (8)
- Natáčení probíhalo ve studiu Babelsberg v německém Brandenburgu. (Terva)
- V divadelních hrách lze ve filmu vidět hrát i ženy. To je nereálné, protože za dob Shakespeara hráli v divadle pouze muži, a to i ženské role. (Ganka)
- Ve filmu zazní melodie z Mozartovy skladby "Requiem". Sám Mozart se však narodil až po smrti Shakespeara. (baribal)
Hlavní téma Anonymousu není Shakespeare, ale spíš odvěký vztah politiky a umění, který film velmi zajímavě a hlavně důsledně vykresluje. Vlastně je možné si nakreslit úsečku, na jejíž jeden kraj umístíme umění a na kraj druhý politiku, a všechny klíčové postavy z filmu na ni umístit a úsečku jimi rovnoměrně zaplnit: k ryzímu umění patří herec vydávající se za Shakespeara, který postaví divadlo Globe, shání rekvizity, vede herce a sám je hercem celou duší od hlavy až k patě. Jinak je ale šupáckým, pologramotným opilcem, který o politiku nejeví zájem a zajímají ho jen peníze. Dál od něj spadá přece jen satiričtější dramatik Ben Jonson, který ovšem také myslí hlavně na umění a tvrdí, že jeho hry s politikou nemají nic společného, jsou to jen prosté komedie. Někde mezi umění a politiku se řadí ti, kteří se snaží to druhé zničit, jak je zjevné ze dvou hlavních postav filmu, Roberta Cecila nesnášejícího divadlo a Edwarda de Vere rebelujícího proti vládě. Blíže politice má dramatik Christopher Marlowe, známý prospěchář a udavač, který i v reálu vykonával občasné služby pro vládu jako špion. A do ryzí politiky náleží třeba stuartovec Jakub I. nebo královna Alžběta I. Vidíme jasné a pravidelné pokrytí celé úsečky. Podle stejného klíče lze do takových pěti skupin rozdělit i většinu filmových tvůrců: první točí ryzí lartpourlart, čistě umění pro umění, experimentují třeba s médiem. Druzí se rekrutují z filmových kritiků a netočí umění pro umění, jako spíš umění o umění, k čemuž mají coby o umění píšící kritici logické předpoklady, dali by se sem zařadit třeba francouzští tvůrci kolem časopisu Cahiers du Cinéma inspirující se americkou tvorbou. Třetí skupina vystupuje angažovaně a burcuje, ať už z politických pozic proti umění jako Robert Cecil nebo z uměleckých pozic proti politice jako jeho sok Edward. Tuhle pozici podle všeho hájí i Emmerich, který tu vlastně básní o tom, jak je každé umění politické a pero mocnější než meč. Jenže ono je možné být ještě razantnější a jít mnohem dále, jak je zřejmé že čtvrté skupiny, která to s politikou táhne a slouží jí, což dokládají dva asi nejznámější příklady z dějin kinematografie, Riefenstahlová propagující nacismus a přesvědčený marxista Ejzenštejn. Vrchol pak představuje pátá skupina tvůrců, kteří jsou ryze a stoprocentně političtí, podobně jako je první skupina ryze umělecká (stejně se k sobě má druhá a čtvrtá skupina, jedna koketuje s uměním, druhá s politikou). Patří sem Václav Havel, jehož nejdůležitějším dramatickým dílem a divácky nejvděčnější absurdní fraškou bylo proslulé „humanitární bombardování“ Srbska. A patří sem i Usáma bin Ládin, známý fanoušek americké kultury, který své plány z 9/11 ukradl z amerických blockbusterů, jimiž jako by se ve svých apokalyptických intrikách přímo inspiroval. Jen těžko lze popřít, že se tehdy Usáma bin Ládin ukázal jako mimořádný a velmi talentovaný hollywoodský scénárista. Je-li tedy Emmerich přesvědčen o tom, jak dává ve filmu najevo dvěmi takřka identickými výroky, že „pero je mocnější než meč“ a že „každé umění je politické, jinak by to byla jenom dekorace“ (v čemž lze vidět i určitý komplex Emmericha, který chce své odlehčené filmy rehabilitovat jako výpověď), je třeba mu vzkázat, že umění může být dokonce více než politické - může být samotnou politikou, s níž se identifikuje, jak zdárně prokázal Václav Havel a Usáma bin Ládin. () (méně) (více)