Na cestě

Jasmila Žbanić si jistě zaslouží uznání za to, že se ve svém filmu vyhnula mnohým (byť ne všem) klišé a s obdivuhodnou seriózností ukočírovala téma, které až příliš láká k bulvárnímu zpracování. Wahhábovská sekta bývá spojována především s rigidností, přísností, strohostí a zpátečnictvím, v podání Žbanićové je je jí ovšem ještě přisouzena role jakéhosi alternativního společenství vytrženého z moderního "konzumního" světa (v tom táboře u řeky si vůbec není těžké na místo wahhábistů dosadit třeba krišňáky nebo Vesmírné lidi) a nabízejícího útěhu těm, kteří jsou jim zklamaní. Však těm vousatým podívínu ani není upírán nádech jakéhosi spirituálna a třeba zpěvná recitace Koránu v Bahrijově podání má téměř hypnotické účinky. Na cestě ale vlastně mnoho neříká (a IMHO ani nechce říkat) o wahhábismu, ani obecněji o islámu, či ještě obecněji o podlehnutí náboženskému fanatismu (on se koneckonců z Amara ani opravdavý fanatik nestane), zaměřuje se především na dva základní způsoby, jak se lidé v Bosně (ne)vyrovnávají se svými démony, ať už jde o jejich aktuální starosti, či hluboko do paměti zaryté hrůzy balkánského konfliktu. Zatímco Luna se dovede přes hrozivou minulost přenést (byť na ní rozhodně nezapomněla, což se naplno projeví ve scéně u rodného domu) a na zlepšení své situace se sama snaží aktivně pracovat, Amar se na toto rezignuje a pokouší se o únik právě do onoho alternativního světa, v němž stačí dodržovat náboženské předpisy a zbytek se postará Bůh. Nakonec dojde k přesvědčení, jež je jednou z výchozích ideí islamismu, tedy že za všechny tragédie (bosenských) muslimů je zodpovědný právě jejich nedostatek zbožnosti a nedůsledné praktikování víry.... Ač je za však za filmem vidět kus pocitvé práce v oblasti filmařského řemesla i pozorování společenských jevů a jeho postavy působí neobyčejně živě a autenticky, nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že se mu pranic nedaří vykročit za suché pronášení tezí a stát se pro diváka také alespoň trochu podnětným. (18.10.2010)

Žena jeho moslimského kamaráta vyzerá ako ninja, no nemá strach, že vytasí kindžal, vôbec sa necíti ohrozený! Udalosti sa však pohnú neželaným smerom, nevinná love story sa skomplikuje a problém, ktorý vzniká je naozaj vážny. Nejde už len o rozdielnosť pováh vo vzťahu, ale o kultúrne rozdiely. Tvorcovia filmu sú však nestranní, poukazujú na rôzne fakty a porovnanie nechajú na divákoch. Zaostrujú, ale nevyhrocujú situácie. Príbeh ponechávajú s otvoreným koncom... (20.07.2014)

Reziserka Jasmila Zbanic sa marne snazi napodobnovat velikanov svetovej kinematografie, hlavnou devizou filmu mali byt dialogy, no Zbanic nie je expertkou na namakane dialogy, na to su tu ini reziseri. Zbanic sa musi zmierit s tym, ze nema na to natocit plnohodnotnu spolocensku konzervacku   :  60 % (19.06.2022)

Čo by ste robili, keby sa váš partner ( aj keď nie úplne dokonalý, čo sa týka popíjania alkoholu, ale však, kto je dokonalý? ), s ktorým ste doposiaľ prežívali krásne chvíľe, dva roky sa snažili o dieťa, mali spoločnú domácnosť, jednoducho všetko, čo patrí k normálnemu vzťahu, začal radikálne meniť? Presne toto musí riešiť Luna, ktorej priateľ Amar po vyhadzove z práce kvoli alkoholu nevie ako ďalej. Na odvykačku, nie. Nájsť si novú prácu, nie. Až raz jedného dňa stretne bývalého kamaráta, Bahriju, s ktorým bojoval počas vojny a ten mu ukáže svet mešít ( pre mňa čistá sekta ), wahábizmu a to všetko pod zástierkou práce s deťmi v ich komunite na opustenom ostrove, ďaleko od civilizácie, kde ženy všetko čo urobia je hriech, pokiaľ nie sú zahalené od päty až po hlavu, s mužmi sa takmer nestretávajú, iba ak cez polopriesvitné záclony počas omše. Pre nás, ľudí zo západnej Európy, je to nepredstaviteľné a ako aj vo filme môžeme vidieť, aj pre niektorých mladých ľudí z Bosny ( ak sa nemýlim, lebo v tomto som vždy mala zmätok, kto proti komu bojoval, akého vierovyznania ). Film sa mi páčil aj vďaka pohľadu Luny na celú vec. Vo všetkom som sa s ňou stotožňovala a myslím, že kebyže som z Bosny, bola by som presne ako ona. Áno, doržiavať zvyky, byť moslimkou, ale nie radikálnou, už len z úcty k mŕtvym rodičom, blízkym a priateľom. A v podstate by som celý film ukončila tak, ako ho ukončila ona. Okrem iného, Luna pracuje ako letuška, čo bolo vždy mojim snom. Takže mi bola o to viac bližšia. Každopádne to nie je vôbec sentimentálny film, je to film o živote a o láske z triezveho uhľa pohľadu. (14.09.2011)

Každý z nich podnikal svou cestu. Ona za otěhotněním, on za nalezenou vírou. Jejich společná cesta se ale začala drolit, jejich vztah se postupně zašlapával do prachu země. On, docela pijan, se totiž po ztrátě zaměstnání a náhodném setkání se starým známým z války obrací k ortodoxnímu islámu. Vzdaluje se nejen jí, ale i všemu, co ho doposud provázelo – zábava, alkohol, sex, radost a prozápadní styl života. Karty a fakta jsou rozdané, záleží na divákovi. Kam se přikloní, režisérka nijak zvlášť neovlivňuje, i když v závěru přeci jen nahrává jí. Jde však o to, čím si musíme projít, než se závěru dobereme. Čekají nás dialogy, které zaujmou, situace, které působí civilně a uvěřitelně. Nelze se však ubránit prázdným a hluchým místům a režijnímu uchopení, které prostě nevtáhne. Nic hlasité nebo naléhavého mi v hlavě po projekci neznělo. A to je, myslím, docela chyba!! (29.10.2013)