Další rok

Co vlastně určuje, jestli člověk dokáže být převážně spokojený ba i šťastný nebo se bude trápit i v optimismu nehladovějícího blahobytu? Schopnost nebo neschopnost přijímat nejistoty a ztráty a být spokojený s tím, co je, anebo pocit sociální sounáležitosti či naopak osamělosti? Zřejmě žádný universální návod na příjemný život neexistuje. ___ "Nejpříjemnější oddechovka", jak hlásá jeden z komentářů, je stejně tak příjemná a oddechová jako život. Nevím, jestli to myslím vážně nebo ironicky. Ať si každý vybere sám podle momentálního stavu, charakterového založení a příznivosti osudu. Možná by se spíše dalo říci, že každodennost obyčejného života, uplývajícího rok za rokem, je v podstatě o ničem nebo o ničem moc zábavném, strhujícím a pohádkovém. Ještě že máme kde a v čem snít - knihy, filmy a své fantazie, sny a plány. Troufám tvrdit, že sny a fantazie - i ty nejmenší - to je jediné, co skutečně obzvláštňuje život. ___ Geniální film, který nechci vidět podruhé, protože to vidíme každý den kolem sebe. (11.05.2011)

Príbeh mizérie jedného manželského páru a ich pár priateľov. Výborne zasadené charaktery Leigh postavil navzájom do nevyváženej pozície, avšak len na oko. Snaží sa nás uspať šťastím jednej strany a nešťastím druhej, pričom všetci sú si v podstate rovný. Tým nás núti zamýšľať sa nad tým, čo je správne, alebo dobré a pomaly tak v nás nahlodáva pochybnosti o sebe samých. Ide tak tým viac pod kožu toho, čo nám zdanlivo predkladá. (01.03.2011)

Tvrdý a nekompromisní příběh o lidech středního věku. Když je člověku přes čtyřicet, buď někoho má, a je relativně v pohodě, anebo nemá, a je v hajzlu. Málokdo v tomto věku řeší, jestli se k němu partner hodí, nebo ne. To se řeší v dekádě před čtyřicítkou. Nastupuje stereotyp, zvyk, děti odrůstají, samota, chlast a i jiné duhy a neduhy stáří. Není to vůbec jednoduché, kamarádi i partneři odcházejí (umírají nebo se stěhují) a jiní už se neobjevují. O tom především je tenhle film. Citlivou rukou vedená režie, pomalu a nenásilně. Samota, největší bubák středního věku. Přesto to není jen deprese, občas se jiskřička naděje objeví, ale znáte Angličany, tam je to vždycky hlavně depka...75% (28.01.2012)

Geniální výkon Statuntonové v prvních momentech mě tak dostal, že jsem chvilku přemýšlela, proč není hlavní hrdinkou ona. Pak se ale vše obrátilo a na stranu hrdinů se přidali ti, co měli být jakože v pohodě. V pohodě tu ovšem nebyl evidentně nikdo. Skoro bych snímek označila za projev neduhů v pokročilém věku, ti strašáci jsou tam na každém kroku a po téhle představě už přesně tuším, kam že se můj život ubírá. Možná bych teď mohla přehodnotit, kolik toho vypiju, vykouřím a kolikrát denně přemýšlím nad tím, že můj život běží pozpátku (tjadádádá, ♪ je to jak ve zpětným zrcátku a můj život ♪ ...). No inu, těžká rána mému dospívání, jen co je pravda. Pokud ale opustím pocit, který ve mně film budil, kromě synáčka, který mi přišel tak slizký, že se na něj nedalo koukat, vyčítám vedlejší linie, které nejsou dotažené, záběry, které působí jako zbytečná vatovka a v neposlední řadě, trocha chvály, obdivuju herecké výkony nijak zvlášť, pro mě osobně, známých tváří. (09.07.2011)

Jak jen to Mike Leigh dělá, že dokáže vyjádřit dokonale ženské pocity? Tento jednoroční časosběr zachycující neštěstí a osamělost kolem štastného postaršího páru je krásnou interpretací vztahů moderní doby. A na těchto filmech miluji autentičnost života takového, jaký opravdu je. Až se začínám děsit toho svého. (15.01.2011)