Michal David 50 - Mejdan roku

Tuhle primitivní bolševickou sračku nesnáším už od okamžiku, kdy ji Janeček vysral... Zlatí hoši z Nagana nám udělali medvědí službu, když ho připomněli a on se jim vnutil na Staromák. Nebýt jich, tak tohle hovno zůstalo v hajzlu, kam vždycky patřilo. Až ho Miloš v říjnu vyznamená za to, že se zasloužil o stát v oblasti kultury, budu blejt! (04.08.2018)

Nech sa na mňa Vláďa Štancl nehnevá, ale otravovať tu vzduch bezmála 30 rokov svojimi bezduchými odrhovačkami o tom, ako všetci pijeme colu a ako je fajn na diskotékach, tak to už hraničí s drzosťou. Keď tieto disco "hity" navyše dostanete v podaní napózovaného zrelého obtlstnutého päťdesiatnika s plešinou a umelým chrupom, už to naozaj dostáva skôr komediálny nádych. Nehovoriac o tom, že nazvať si túto oslavu narodenín "mejdanom roka" je trúfalosť, ktorú nemienim stráviť ani s veľkou podporou bubliniek zo silvestrovského šampanského. Hnus. (01.01.2011)

Neviděno, tudíž i nehodnoceno. Ale existence takovéto monstr hrůzy (a jím podobných) mě přiměla k malému zamyšlení, respektive spíš povzdechnutí. Začátkem minulého měsíce zemřel Ladislav Smoljak, před dvěma týdny se odebral na věčnost Vladimír Dlouhý. Už jsem si zvykl, že v Matrixu je obrovská chyba – lidé, kteří mají co říct, něco dokázali, tak umírají, kdežto různí zombíci, umělci, co panáčkují vládě, kreténi a různé pofiderní existence nás tu budou dennodenně obdělávat svými „myšlenkami“ snad na věky věků a ne a ne přestat. Vkus je věc každého z nás, ale přece jenom by snad měly být respektovány určité nepsané mantinely vkusu, kam až lze zajít. Je přece diametrálně obrovský rozdíl (asi tak milion kilometrů), když si nechám na pohřbu zahrát baladu Stairway to Heaven nebo monstr sračku Já chci žít nonstop. Já kurva nechci žít nonstop! A bude to pořád horší a horší. A i když je v Matrixu ona kardinální chyba, přece jenom je naprogramován tak, že na každého nakonec dojde. A tak se těším, až dožiju dne, kdy ráno v tramvaji nakouknu spolucestujícímu přes rameno a uvidím titulek Zemřel Michal David. Sice bude následovat menší hysterie, slzy, pláč, vlajky na půl žerdi, státní smutek, velkolepý pohřeb, vzpomínkový koncert, noviny budou otiskovat nekrology typu Odešel velký umělec nebo Míšo, proč jsi odešel?, všichni panáčci budou vyprávět, jak se s ním skvěle pracovalo, jaký to byl člověk plný života a že plánoval zrovna vydat své životní album. A já si potom doma v klidu řeknu: „Konečně došlo i na tebe, Michale, tak pozdravuj v pekle!“ (05.07.2010)

Náhodou sa mi to miestami páčilo, malo to poriadnu silu, no nie som na takéto megalomanské predražené oslavy pre pár vybraných ľudí. Prečo to neusporiadal niekde na planine, kde by mohol prísť každý zadarmo a napríklad by si vypožičali techniku, tak to nechápem. Áno, takto to bola poriadna diskotéka, no keď už, tak to mohla byť aj na tej planine s týmto prístupom, no stále to mohli mať ľudia zadarmo a mohlo ich tam byť viac, ale je to ich vec. Hudbu má celkom dobrú, no má tam aj trápnosti, ale celkovo sa to dá, je to hlavne pre staršiu generáciu výnimočné a musím sa priznať, že táto jeho veľkolepá oslava ma miestami aj nadchla. Miestami som sa nudil a cítil zvláštne. Hostia boli akí boli, nie všetkých musím, no vzhľadom na to, že malo ísť o akési zhrnutie doterajšej kariéry a života, tak mu to môžem prepáčiť, aj keď to mohli poňať inak. (10.10.2013)

Vyrůstal jsem na hitech Michala Davida a tak jsem se docela rád podíval v sobotu na jeho oslavu 50 narozenin. Jinak se krom sportu na tv skoro nekoukám. Určitě jednou za čas zkouknu "komunistickou estrádu" než nekonečné seriály jako Ordinace, Ulice, Křehké vztahy, Pojišťovna štěstí, atd. Prostě seriály natočené v týhle době. (28.06.2010)