Nevědomí

Těch šedesát procent je ode mě možná trošku macešské, možná je to tím, že od určité doby je mi scientologicky nepříjemný Tom Cruise. Oblivion je v zásadě dobré sci-fi, s moc pěknými efekty, decentním scénářem a kvalitními hereckými výkony - kam počítám i ten Cruisův. Jen mě osobně nepřišel ničím výjimečný, konec byl na můj rozmazlený vkus trochu moc přeslazený a... neviděl jsem to v kině. Takže tak. Dokážu si představit, že správně naladěný bych z multiplexu odcházel moc spokojený - a vy dost možná budete taky. 60% (12.11.2013)

Nevědomí navazuje na tradice science fiction motivů či motivických trsů, na tradice fikčních světů s jedním hrdinou i na tradice postapokalyptických příběhů. Tato trojice zdrojů poměrně racionálně vysvětluje různé třecí plochy v jeho uspořádání, a dává jim současně logický rámec. Detailněji tady. (23.07.2013)

Kosinskiho sci-fi svetom nejde neodpustiť príbehové nedostatky, ak sa vôbec o nejakých nedostatkoch dá rozprávať. Jeho vízie technickej a dizajnovej dokonalosti a ambientné precítenie “zvuku reality” sú natoľko unikátne, že potreba viesť diváka vývojom príbehu popri nich takmer stráca opodstatnenosť. Kosinski prekračuje našu snovú predstavivosť. Žiť v jeho svete by znamenalo nepotrebovať čuch. Oblivion navyše posúvajú kupredu nie streľačky, ale neočakávané zvraty, a atmosféru má prihliadnuc k minimalistickej výprave fantastickú (minimalistickou výpravou rozumej krásne, pusté exteriéry Islandu a Kalifornie, kde nič nebliká ani nesvieti). Zvukovo-hudobné aranžmá v bazénovej scéne, a vôbec bazénová scéna sama o sebe, urobila tento film a skoro aj mňa. Spomenúc na scénu obliekačky v Tronovi začínam dúfať, že Kosinski pokladá prvé kamene nového subžánru transcendentného ero-sci-fi (rozumej erekcia v mozgu). Ak raz Google (a ČSFD) ovládnu svet, budú im k tomu hrať M83. (16.04.2013)

Hlavním důvodem, proč Nevědomí vyšumí z povědomí rychleji než TRON není fakt, že Kosinski vykrádá své kolegy (Stanton, Jones, Lawrence, Trumbull, Kubrick, Wachowští), a dává tím vyniknout, o kolik horším je vypravěčem, ale že vykrádá sám sebe. Zopakování stejného přístupu, navíc ve světě bez možnosti „editovat levely“, která byla pro designéra a fanouška videoher požehnáním, výrazně oslabuje původní wow efekt. Ten byl však stále dost silný, aby mne opájení se audiovizuální dokonalostí bavilo celé dvě hodiny. Kosinského nerdovský přístup k postavám děla z člověka srovnatelně hodnotného nositele významů jako je robot, krajina nebo kus nábytku (přičemž na stejné úrovni se nacházejí také svým výrazně omezeným využíváním zdravého rozumu). Působivější než slova a emoce jsou geometrické kompozice záběrů, jejichž samotný obsah se stává méně podstatným než sdělení povrchu. Všechno a všichni slouží k doladění celkového designu. Tomu jsou podřízeny motivace hrdinů i směřování zápletky. Jako výsměch klasickému „vstupování“ do příběhu skrze identifikaci s postavami lze chápat poslední scénu, která prozrazuje, že jsme své emoce pravděpodobně distribuovali ne zcela správným směrem. Kosinski dokáže unikátním způsobem propojit pohyb s hudbou, kterou na obraz „nanáší“ po jednotlivých vrstvách, a výsledkem je stejně jako v TRONovi mainstreamová variace audiovizuálních symfonií. Zápletka je tady jaksi navíc, ač bez ní (a bez méně a více nechápavý výraz střídajícího Cruise) by 120 milionový projekt jako tento asi nebyl realizován. Kvůli postavám bez života, námětu bez originality a jednání bez logiky bych ale nepodceňoval celý film, který v druhém plánu nabízí inspirativní výpověď o současné společenské realitě efektivních pracovních týmů, jimž se lidé oddávají natolik, že v nich rozpouštějí svou identitu a ztrácejí schopnost autentické existence. Dějově vyprázdněná (a proto lepší) první polovina, s parodií dokonalého partnerského vztahu a se zachycením pracovní činností, která má čistě udržovací charakter bez konkrétního cíle a šance na skutečnou (a pro systém potenciálně nebezpečnou) změnu stavu, toho o dnešku vypovídá víc než mnohé artfilmy s ošklivějším designem. A rozhodně jde o film stvořený pro IMAX! 80% (15.04.2013)

je-li film až s odstupem času vyhlášen coby "klasický", jako se tak označují kupříkladu Sunset Blvd. nebo Psycho, nejde o nic než čirou chválu a vyjádření úcty dílům, která zůstávají přístupná a atraktivní i pro několik následujících generací diváků. pokud se slovem "klasický" pojmenuje film úplně nový, dostává ten termín paradoxně negativní konotace. Nevědomí je snímkem klasickým právě v tom špatném smyslu, kdy bez významných stop po invenci čerpá výlučně z osvědčených postupů hollywoodského vyprávění a koncepce syžetu do té míry, že byl překonaný dávno před svým vznikem. bez ozvláštnění a variací struktury jako takové, namísto pouhých kosmetických detailů v oblasti stylu, bohužel film selhává i v těch ohledech, ve kterých by důsledné dodržení hollywoodského "návodu k použití" mělo za dobré výsledky obvykle ručit. Nevědomí je až příliš předvídatelné a nedovede proto vzbuzovat napětí ani překvapovat, přestože na principu postupného odhalování řady tuhých vrstev mystérií je film vybudovaný. ironicky, snímek se mi jevil nejzajímavější v první cca třetině, kdy se diváci terpve pozvolna seznamují s fantastickým světem post-apokalyptické budoucnosti a s pravidly, která v něm fungují a která musejí respektovat hrdinové. jakmile se pravidla dle očekávání začnou "proměňovat", není těžké domyslet téměř každé rádoby šokující odhalení s ostudně velkým předstihem. odstraníte-li v těchto okamžicích emoci, zůstane jen sentimentální patos, nezvučné hlášky a nepřesvědčivé herectví. především Olga Kurylenko svým (ne)herectvím škodí už tak mizerné věrohodnosti celé řady scén. naopak subtilní projev Andreji Riseborough si troufám nazvat tím jediným životným prvkem filmu. na Kurylenko je sice krásný pohled a nejspíš pouze proto byla do filmu obsazena, ale působí jako mrkací panenka; ornament pro povrchní a účelový film, který nesvedl zužitkovat ani tolikrát kreativněji využitý model mýtického vyprávění a prototypického, prozřetelností samou vyvoleného hrdiny. vylíčím-li ústřední zápletku slovy: padlý hrdina zázrakem lásky opět povstane proti útlaku a jakožto nový sionistický spasitel zachrání svět před anonymním hrozbou z vesmíru, pak nepopisuji pouze základní kostru příběhu, ale víceméně v úplnosti vystihuji vše, co film může po tématické stránce divákovi dát: bídná klišé, za kterými není ani stopa po jakkékoliv oduševnělosti. (15.05.2013)