Černá Venuše

Černá Venuše je drsným dramatem o jednom osudu. Dnešní divák bude možná udiven ,,zvráceností'' obyvatel Londýna a Paříže, kteří si rádi zaplatili aby vyděli pravou hotentotku či si dokonce sáhli na její pozadí... Ale doba začátku devatenáctého století ve které se tento příběh odehrává byla taková. Lid (povětšinou nevzdělaný) se bavil všelijak, málokdo cestoval a tak různí principálové nabízeli ke kabaretním, ohňovým, kouzelnickým, artistickým či zvířecím vystoupením jako specialitku i různé ,,zrůdy'' , a exotiku. Pokud nešlo přímo o nalíčené herce jako mořské pany atd.. jednalo se převážně o jedince s různými anomáliemi (elefantiáza, hirsutismus - nadměrná tvorba ochlupení, extrémní vzrůst, siamská dvojčata, trpaslíci atd...). Holanďanem dovezená pravá hotentotka (Khoikhoi) přímo z jihu Afriky do tohoto ,,podnikatelského'' rámce poptávky a nabídky plně zapadala... Etika se samozřejmě v té době moc neřešila i když mne velmi potěšilo, že v Londýně té doby se našla, řada zastánců Saartjie a snažili se jí pomoci z komediantského vlaku vystoupit. Ačkoliv majitel této atrakce neustále zdůrazňoval, že vystoupení jsou jen hrou a Saartije je plnoprávnou společnicí v jeho podniku, snad ani Saartjie tomu moc neveřila. Ve snímku sledujeme jak jí prezentování činí čím dál větší muka a stud, začíná odporovat, což vede k jejímu odprodání dalšímu principálovi. Ten už neváhá a místo celkem slušných vystoupení v kabaretu ji představuje v erotických klubech, pro její etrémně velké vnady, pozadí a vaginy. To umocní její další odpor k těmto a jiným ,,show'' a sen o vrácení se do do Cape Townu jako bohatá dáma je stále větší chimérou.... Příběh samozřejmě už jen podle nutných zákonitostí té doby nemůže dobře skončit...v tomto případě ostatky této ženy končí v lihu a jako preparáty v muzeu. Ačkoliv se zde někteří rozčilují nad ,, absolutní degradfací hrdinky a herečky samotné'' já naopak vysoce vyzdvihuji otevřenost (někdy až šokující) s jakou byl snímek natočen. Zejména oceňuji odvahu představitelky Saartjie - Yahimu Torres. Bez jejího přístupu by jen těžko šla tak věrohodně znázornit doba v níž Saartije žila svůj smutný a osamělý život. Černá Venuše nebude pro každého to je jisté. Leckoho odradí už jen ta tříhodinová stopáž, já se však i přes pokročilou noční hodinu u sledování nenudil ani na okamžik. Příběh Saartije Baartman je natočen podle doložených záznamů o této ženě. Její ostatky byly v roce 2002 z Francie repatriovány a vráceny zpět do Afriky. ------------ A komu by připadalo, že u nás v našich muzeích se podobné ,,exponáty'' nemohou najít tak mohu potvrdit, že jsem na vlastní oči viděl v oddělení antropologie Národního muzea v Praze v tzv,,obludáriu'' jež není veřejnosti přístupné na zdi na rámu napnutou a vypreparovanou kůži mongolského knížete Chaisana.... * * * * (10.07.2012)

Trochu jednostranne zameraný snímok s jednoduchou zápletkou, že aj černoch je človek a nie zviera. V poriadku, ale podávať to v ohromnej 2 a pol hodinovej dĺžke a viacmenej stále o tom istom je dosť aj na koňa. Stále som čakal nejakú poontu, ktorej som sa nedočkal, ak si teda odmyslím zámer životopisný pohľad na hlavnú "hrdinku". V úvodzovkách preto, že hoci sa ju tvorcovia snažili zo všetkých strán vykresliť tak, aby bola len a len ľutovaná, na mňa pôsobil alkoholizmus, cigary, a jej celkový nihilizmus dosť odpudzujúco. Prezrieť, premerať vedcami sa nenechá, ale vyšukať kde-akým ožranom už áno. Tomu sa hovorí "priority". Až druhou vecou bolo prostredie, ktoré ju pod maskou pomoci využívalo. Kvitujem ale vierohodné vykreslenie mestského prostredia 19. storočia i dvoch národov - britského a francúzskeho. Zatiaľčo britské bolo zhrozené a odsudzovalo, to francúzske sa dekadetne, zhýrale a úchylne ukájalo. (04.12.2020)

Film-frustrace, který po celou svoji stopáž v zásadě akorát variuje jedno neutěšené vystoupení, které se odehrává napříč zeměmi, sociálními vrstvami i intelektuálními předpoklady, čímž dokazuje, jak hluboko může člověk sklouznout jenom kvůli své touze a fascinaci po jinakosti. Ať mohou být jeho úmysly sebeušlechtilejší. (07.11.2022)

Hned úvod filmu vám dá jasně vědět, jestli je to film pro vás, či nikoli. Spolu s francouzskou vědeckou společností sledujete sádrový odlitek černošské ženy, která byla velmi specifická stavbou svého těla. Společnost komentuje její lebku, jako neskutečně podobnou opičí. Její tělo by sneslo srovnání s Věstonickou venuší. Jenže Sarah Baartman nežila v pravěku, ale na přelomu 18. a 19. století. Vymykala se i tvarem svých malých stydkých pysků, které byly neskutečně prodloužené, jak nám film také ukáže. Tvůrci se totiž neštítili, a tak můžeme sledovat vnějších pohlavní orgán plně zachovalý v nálevu, který si vědci prohlížejí. Právě díky tomu, jak se Sarah - nebo Saartjie chcete-li - odlišovala od ostatních svou stavbou, byla oblíbenou atrakcí, vydávanou za divošku. Ona ale vůbec divoká nebyla, naopak se jednalo o velmi civilizovanou ženu, která se snadno domluvila v Anglii (její velkou část života, kdy byla v podstatě cirkusovým zvířetem, sledujeme právě v Anglii) a mohla se i obhajovat u soudu, kde byla proto, aby dosvědčila, že jí její zaměstnavatel ve skutečnosti vykořisťuje a má ji jako otroka, s nímž navíc zachází nelidsky. "Černá Venuše" není příliš pěkným filmem. Nebudete z něj odcházet s dobrými pocity. Co si vytrpěla herečka, to je neskutečně ponižující, na druhou stranu to ukazuje sílu, jakou v sobě měla a odhodlanost, kterou promítla do věrohodného ztvárnění role. Za to jí musím vzdát hold, stejně jako režisérovi za velmi odvážný příběh podle skutečného příběhu. Budou zde lidé, kteří budou film označovat za ubohý, já si naopak myslím, že se velmi povedl, i když to jistě není snadno skousnutelné pro každého. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/09/expendables-2-cerna-venuse-mame-papeze.html (28.02.2013)

Čekal jsem druhého Sloního muže a přišlo spíš druhé Saló. Přiznám se, že dlouho jsem neodcházel z filmu tak naštvaný. Chápu, bylo záměrem přesně tyto pocity v divákovi vyvolat, dobrá, ale přihlížet tomu zkrátka nechci; už třeba jen proto, že stejnému teroru jako ,,černá Venuše" byla vystavena její představitelka, Yahima Torres. Největším problémem je do nebe volající prvoplánovost - Saartjii všichni jen ubližují a zneužívají ji, je tu jen černá a bílá, nic mezi tím (nejhorší je scéna vystoupení pro pařížskou smetánku, která chtěla tak strašně moc šokovat, až mi jakýmsi zvráceným způsobem přišla legrační). Vše je ukázáno natvrdo, realisticky, bez náznaků, do nechutných detailů. Nejumělečtějším aspektem filmu je tak jeho plakát. O hrdince nevíme vůbec nic, jen ji vidíme, jak neustále trpí. Je vypodobněna tak ploše, až mě bohužel nezajímalo, co se s ní stane a (jakkoliv to zní strašně), už jsem se nemohl dočkat toho, až umře, aby ona i divák byl konečně osvobozen ze všech těch nechutností. Především šílená stopáž činí z Venuše prakticky nekoukatelnou podívanou. (20.08.2011)