Amélie z Montmartru

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe... (31.01.2007)

9 / 10 Vizuálny a scenáristický orgazmus najvyššieho stupňa, ktorý si na začiatku nastavuje tak vysokú latku, že ju má sám problém prekonať. No aj napriek tomu, že jeho krivka kvality nemá stabilnú stúpajúcu tendenciu, ide o nevídaný a neopakovateľný filmový počin. Tam, kde vás druhé filmy stiahnú až na samé dno depresie a nechajú vás bezmocne tápať v nepreniknuteľnej temnote, je Amélia z Montmartru ako svetlo na konci tunela: teplé, prívetivé a plné nádeje. (31.10.2005)

Amélie je jako cukrářství, ve kterém mě zamkli přes noc. Neudržím se a zhltnu na posezení několik indiánků nekonečné fantazie, pár dortíků francouzského vtipu a nakonec celé balení poetických pralinek. Jsem jako malý kluk a nikdy nemám dost. Už jsem se zmínil, že do téhle cukrárny chodím převelice rád? (01.12.2005)

A půl. Sladké, rozkošné, prozářené a úsměvné. Stejně jako hlavní hrdinka, Amélie z Montmartru. Audrey Tautou má jeden z těch nejkrásnějších úsměvů filmového plátna, jaký jsem kdy viděla. Inteligentní a vtipný scénář, důmyslná kamera, velmi líbivé a oku lahodící vizuální zpracování a podmanivá hudba. Po prostudování některých zdejších záporných komentářů mi připadalo, že zmiňovaní mají k tomuto snímku podobný postoj, jako někteří k obdobně vysoce hodnocenému, snad nejznámějšímu a nejohranějšímu filmu vůbec, Forrestu Gumpovi. Dovolím si jmenovat uživatele sinp, díky jehož, pro mne velmi zajímavému komentáři, mi na mysl vytanul onen lehký, ovívající dojem, směřující právě k podobnosti s Forrestem. Amélie je bezesporu působivým, okouzlujícím a lahodícím kouskem kinematografie. Ale k úplné dokonalosti mi chyběl nějaký "ten" pocit, který jsem zde nenašla. Prostě něco, kvůli čemu čistých pět hvězdiček udělit nemohu. (18.09.2010)

Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci... (18.04.2005)