Mistr

Sympatický pološílenec a deviant, který je vlastně v nitru jen nenaplněnou láskou zraněný chlapec a Mistr, doktor, jaderný fyzik i filozof, který je v nitru vlastně jen trochu chytřejším a hodnějším vůdcem sekty. Jeden naplní "účel" druhého, otázkou je zda se i jeden stane druhým? Vztah Freddieho a Lancastera je podivuhodný... PTA však raději než o přátelství vypráví o přezvláštních prostředcích jakými spolu ti dva komunikují a způsoby, jimiž se ovlivňují. Z jeho snahy je patrné, že chce působit "divně" a samozřejmě zároveň zajímavě, což se více méně daří. Mistr není zábavný jako Hříšné noci, silný jako Magnolia ani umělecký jako Až na krev, ale i přes svou "prázdnotu" dokáže člověku způsobit zvrhle uspokojivý a intelektuálně laděný zážitek. 7/10 (04.04.2013)

Nemohu po pravdě říci, že jsem rozmuněl všemu co film nabízel - nejsem scientolog. Možná tomu ani rozumnět nešlo, každopádně i tak jsem si jej užil. Proč? Bylo to zejména naprosto skvělým herectvím Phoenixe a Hoffmana a také dokonale ztvárněnými padesátými léty. Hlavně Phoenix ve filmu předváděl neuvěřitelné věci a asi nejvíc mne dostala při nemrkacím výslechu ta jeho v jednom záběru najednou na čele vystouplá žíla z rozčilení... Jako zkuste si jen tak na čele nechat vylézt žílu velikosti dešťovky... Hoffman byl také klasa ale to on byl vždycky. Jeho odchodem film přišel o druhého Hopkinse a klidně se říznu do prstu abych to podepsal... Začátek byl skvělý a já si myslel, že film bude o vyhořelém námořníkovi, kterému najednou skončila válka v Pacifiku a on neví co se životem. Umí zabíjet, léta se snažil přežít a při tom chlastat vše co se dalo včetně všelijakých tekutin k požívání nevhodných co jen torpédoborec nabízel... A najednou nic. Armáda už ho nepotřebuje jako statisíce dalších mladých kluků traumatizovaných zážitky z bojů. Mohou si prý jít farmařit, zřídit si železářství, obchůdek... A tak se hlavní hrdina plácá od štace ke štaci co to dá a chlastá. A do toho vstupuje podivný vědec Lancaster Dodd... Prý ho zachrání, když bude chtít a přidá se... Ačkoliv jméno je smyšlené, postava byla napsána podle zakladatele scientologii L. Ron Hubbarda. Uvidíme zde i některé metody scientologů jak odstraňovat traumatické zážitky tzv. auditováním což bylo ponoření sebe sa do svých vzpomínek na pokraji hypnózy. Stopáž byla ale opravdu dlouhá, možná až moc. Ale byť mne film tématem zcela neoslovil, vydržel jsem u něj celou dobu a proto dávám za 4 sklínky kapaliny z torpéda. * * * * (28.10.2018)

S filmem Mistr se to má jako s ostatními filmy Paula Thomase Andersona. Všechny jeho filmy stojí na zajímavé zápletce a ve všech jsou postavy, které musí být lahůdkou pro obsazené herce. Nerad opakuji kometnáře ostatních, ale zde si to neodpustím: Hoffman i Phoenix jsou fakt fenomenální. Je to ten typ živelného herectví, kdy divák opravdu vidí totální metamorfózu do předváděné postavy. Jednotlivé dialogové scény jsou díky tomu doslova strhující, v tomto smyslu nemá Mistr slabších míst. Potěší i krásné švenky či souznění s hudbou. Pak ale tato synfonie profesionality a umění skončí a zbyde tak trochu pocit zklamání z nenaplněného očekávání. Pocit, že film tak nějak neskončil, že jeho závěr vyšumněl do ztracena, aniž by se vlasntě něco stalo, nebo že v něm prostě chybí ještě jedna klíčová scéna, která by zpětně dala celému filmu hluší smysl. Nejinak na mě zapůsobily i Hříšné noci, či Až na krev. Nevím, jestli je to tvůrčí záměr, vylíčit sled zajímavých událostí, bez výraznějšího dramatického rámce, (je to tak blíže reálnému životu), ale ten pocit neuzavřenosti, je po tak skvělém a vyjímečném filmovém zážitku mírným zklamáním. (25.04.2013)

Minule Anderson naznačil cestu kudy hodlá dále kráčet a této cesty se drží ať to stojí co to stojí. Bohužel tentokráte sebou na tento výlet nevzal diváka a to docela u tohoto velikána zamrzí. Mám P. T. Andersona velmi rád, tím více že se v americké kinematografii nachází řežisér, který nezná klišé. Kašle na obvyklé standardy a z herců dokáže vyždímat absolutní maximum. Na oplátku se dá říct, že jeho filmy jsou a budou věčné. Nikdy nezestárnou, protože poctivá filmařina odolá jakémukoliv hlodání času. Zpět k tomuto filmu. Jak jsem již naznačil herci skvělí a netřeba pochybovat o tom že jak Hoffman tak hlavně Phoenix svou rolí žijí. Bohužel zvolené téma není příliš divácky vděčné. Bohužel z mého pohledu je Mistr mistrův nejslabší kousek. 65 % (03.03.2013)

Už dlouho jsem z ničeho nebyl tak znejistělý a zasažený jako z tohoto filmu. Jedno vím jistě, nikdo dnes netočí jako PTA a málokdo si troufne tak nekompromisně kloubit enigmatické fragmenty a explicitní významy. The Master je film-psychóza, ještě víc než There Will Be Blood sází na vyšinuté a uhrančivé postavy, jejichž osudy jsou líčeny jedním velkým filmovým anakolutem. Dvě a půl hodiny náznaků, zlomků, nedořečeností, frustrujícího těkání mezi afektem a manipulací, vztekem a apatií, dvě a půl hodiny záměrné bezvýchodnosti, extrémní podivnosti slov, věcí i lidí, přitom však zcela mistrné režijní kontroly nad každým obrazem i nad celkem. Pouto mistra a učedníka se všemi skrytými i zjevnými záchvěvy, analytický pohled na duchovní manipulaci, syrový obraz lidské touhy po smyslu a naplnění, dosažení rovnováhy skrze toho, který "ví", chlad, virtuozita, zároveň silné pochyby, zda to celé není až příliš vykalkulované, ostentativně tajemné... film, který "nechci" vidět znovu. "Musím". To se mi často nestává. The Master, nikoli Holy Motors, je pro mě nejdivnějším snímkem roku. [uzavřená projekce] Edit:Co mi na tom filmu chybí je celek - PTA úmyslně neopouští fázi nekončícího excesu a záchvatů psychózy. I když některé fragmenty jsou božské a postava Freddieho masterpiece (herecky i scenáristicky), film jako takový nevytvoří monumentální jednotu jako Až na krev, je to fragmentární obraz marného hledání, nedosažitelné touhy a vnitřní ambivalence - najít toho, kdo nám dá smysl a zároveň být tím, kdo žádného mistra nemá. Na to, kolik témat Mistr otevírá, je odpověď vlastně banálně prostá - žena z písku. Možná proto tu chybí ona zneklidňující nezařaditelnost Daniela Plainviewa a Eli Sundaye. I když film zčásti funguje enigmaticky (neposkytne jednoznačné motivace a odpovědi na tázání hlavní postavy), není to druh šifer, který vtahuje, spíše strašně sebevědomých okázalých autorských gest (tenhle film má dva mistry: postavu Amy Adams a režiséra). Zatímco Až na krev lze brát jako zneklidňující metaforu člověka, moci, víry a kapitalismu, Mistr je uzamčená, obskurní, přesto nádherná stavba tvůrce, který jako by až příliš začínal podléhat výlučnosti svých vizí. A vzbuzuje ten druh frustrace, bez které nelze myslet a existovat. [85%] (28.11.2012)