V nitru Llewyna Davise

„Kde má šourek?“ Coenovi se pokoušejí proniknout do nitra dalšího ze svých smolařských hrdinů a daří se jim to přinejmenším stejně dobře jako v kafkovském Bartonu Finkovi (také umělecké prostředí, marné snažení jednoho umělce a tematizace vztahu mezi uměním a komercí) nebo v apokalyptickém Seriózním muži (neblahé tušení, že hrdina za své průserářství „vděčí“ vyšší moci). Svým ohledáváním kořenů americké popmusic, stejně jako opětovnou spoluprací s hudebním producentem T Bone Burnettem, film zároveň navazuje na homérovskou komedii Bratříčku, kde jsi? ___ Není tudíž pravda, že by Llewyn Davis byl méně „coenovským“ filmem. Nanejvýš je vnímavější vůči protagonistovi. Právem. Oproti postavám v uvedených snímcích je totiž Llewyn aktivnější i talentovanější a zřejmě také proto nahlížený s větším pochopením a menší cynickou povznešeností, třebaže bratři nechávají na našem úsudku, zda je Llewynova neprůbojnost znakem defétismu nebo jen neochoty zaprodat se. ___ Llewynova několikadenní anabáze, na které mu společnost povětšinou dělá jen oranžový kocour, začíná zabouchnutými dveřmi a pokračuje ztrátou peněz, radostných vyhlídek i vlastní identity (to když přijde kromě posledních dolarů také o doklady). Jeho agent sice má rád lidi, ale projevuje se to tím, že často navštěvuje pohřby, nikoli tím, že by intenzivně sháněl práci svému svěřenci. Intenzivní je oproti tomu nenávist Llewynovi bývalé přítelkyně (Carey Mulligan se opět snaží většinu filmu uhrát v tomtéž hereckém módu, který je tentokrát hysterický), šokované ignorantským postojem protagonisty k minulosti i budoucnosti své i druhých. ___ Pravda, Llewyn moc neplánuje, nemá kdovíjak pevnou vůli a okolní svět nechává víceméně volně plynout kolem sebe. Možná i pro tuto nedisciplinovanost a neschopnost uchopit život pevně do rukou a prosadit své zájmy, se zas a znovu ocitá v podobně nezáviděníhodných situacích, aby svou smolnou pouť zakončil tam, kde ji započal. Můžeme se jen domýšlet, zda film začíná flashforwardem, nebo končí flashbackem, zda má být epilog vyjádřením Llewynovy nepoučitelnosti, nebo něčeho úplně jiného. ___Ač by snad i chtěl, Llewyn Davis nerozhoduje o svém osudu. To osud, možná převtělený do kocoura s velice výmluvným jménem, rozhoduje o něm. Svou absurdně bezvýchodnou film připomíná jiný příběh muže, který nevěděl, co si počít s kočkou, Juráčkovu Postavu k podpírání. Tón spirálovitého vyprávění udává hned první z mnoha baladických songů, v němž Llewyn zpívá o tom, jak procestoval celý svět a nevadilo by mu, kdyby zemřel. Také volbou písní jako kdyby dával najevo svou smířenost s přisouzenou rolí vedlejší postavy. Pro jeho životní příběh je příznačné, že zatímco na pódiu se chystá první posluchače očarovat Bob Dylan, on sám je v boční uličce mlácen cizím mužem (opakující se obraz osamoceně kráčejícího Llewyna je trefnou variací Dylanovy desky The Freewheelin‘, na němž vidíme šťastný pár milenců). __ Do jaké míry je ale Llewynova pasivita dobrovolná, a do jaké vyplývá z toho, jak jej přijímají (resp. odmítají) druzí? Většina postav si buď nedokáže zapamatovat jeho jméno (ďábelský John Goodman jako jazzman překypující vlastním egem) nebo se ho – jako kdyby neexistoval sám o sobě – snaží přiřadit k němu jinému, třeba k nemohoucímu otci, který na synův hudební výstup zareaguje projevem inkontinence a projeví se tak paradoxně jako vnímavější posluchač než hudební producent Bud Grossman. ___ Důvodem Llewynovi neoblíbenosti a skutečnosti, že nezapadá do žádného prostředí, může být jeho tvrdohlavá nepřizpůsobivost, bránící mu třeba v tom, aby častěji zpíval cizí písně. Není ale odmítnutí vnějším světem příliš vysokou cenou za zachování vlastní autenticity? Třebaže je pro něj hudba nejpřirozenější formou sebevyjádření, a pouze během hraní vyzařuje určitou jistotu, opravdu Llewyn ví, jak vypadá jeho autentické já? Nebo ho konfrontace s ní znepokojuje stejně jako vědomí, že kdesi v Akronu vrávoravě chodí a žvatlá jeho potomek? Domníval se, že otázku dítěte vyřešil. Ona se ale jako bumerang vrací. Stejně tak mizí a znovu se vrací kocour nebo myšlenka na Mikeovu sebevraždu. Pocit ztráty nikdy neodeznívá. Po vzoru doppelgängera hrdinu naopak všude doprovází. ___ Úzkost ze světa, který nás neustále tlačí k zásadním rozhodnutím, se Coenům daří bravurně vyjádřit nachladlým vizuálem i volbou prostředí jako jsou těsné chodby s dvojicí dveří na konci (z nichž Llewyn vždy přirozeně volí ty horší). Úderný střih, případně stejně výstižně použité prolínačky (nekonečná cesta do Chicaga), neotřelé nadávky („idiotský bratr krále Midase“), bizarní figurky (muž v metru, správce výtahu) a ještě bizarnější jména (Howard Greenfung) mění jednotlivé scény v brilantně načasované gagy. Sjednocujícím elementem vyprávění je přitom hlavně melancholická atmosféra nezdaru, posilována vhodně volenými songy. Film postrádá tradiční dějovou výstavu s několika dramatickými akty a katarzí na závěr. Coenovi se nesnaží jednotlivé pikareskní příhody provázat do jednolitého narativního toku. Mimo jiné na důkaz toho, že Llewyn představuje hrdinu příběhu probíhajícího na pozadí příběhů větších (v duchu Života Briana), je film dramatem bez třetího aktu. Po expozici a komplikaci přicházejí jenom další a další komplikace. ___ (Ne)dobrovolnost volby vlastním přesvědčením a požadavky veřejnosti, to jsou univerzální otázky, nad nimiž se Coenovi tentokrát zamýšlejí. Namísto jednoduchých odpovědí nabízejí nádherně posmutnělou komedii, která mi ještě dlouho bude znít v hlavě. 90% (19.02.2014) (méně) (více)

(1001) Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels. (DÁLE SPOILERY V PODROBNĚJŠÍ ANALÝZE NEŽ JSOU MÉ OBVYKLÉ NEKOMPETENTNÍ POSTŘEHY.) Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky. Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight? Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů. Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným. Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně. Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu. --- 2021: Ach, kde jsou ty časy, kdy byl Adam Driver ještě jenom "kovboj s hlubokým hlasem". Jinak se ve mně s každým dalším shlédnutím v průběhu let utvrzuje přesvědčení, že tohle je nejlepší film ever, a nikdo, ani já v komentářích k dalším nejlepším filmům ever, mi to nerozmluví. (31.03.2014) (méně) (více)