Imigrant

MOŽNÉ SPOILERY: "Zpěv slavíka zní sladce i v tu nejtemnější hodinu." To jsou slova tetičky Ewe, ale nějak se s nimi v tomhle příběhu o velkém snu a jeho následném tvrdém probuzení nedokázala moc ztotožnit. Byl to úžasný koncert tří hereckých es, kteří dokonale ztvárnili tři různé osobnosti, každá s jiným charakterem a jejich přístupu k životu. Ani trochu mně nevadilo pomalejší tempo, jak se tady občas někdo zmiňuje. Naopak k pochopení každého z těch tří protagonistů to byl velmi dobrý režijní tah. Nechal nám prostor pro naše hlubší vnímání a následnou empatii, či odsouzení. V mých očích vévodila Marion Cotillard v roli Ewe, která ačkoliv se zdála možná až příliš naivní, tak byla spíš naprosto zoufalá v té bezvýchodné situaci a jako silně věřící, čistá v srdci, byla svolná jít s Brunem, který jí nabídl pomocnou ruku. A s obrovskou urputilostí zachránit Magdu byla pak schopná jednat i tak, kde by to za jiných okolností považovala za naprosto nemožné. Phoenix hraje všechny své role bezvadně a ani tady to nebyla vyjimka. Velmi přesvědčivě Ewe ukázal, že on je ten pravý, který jí a Magdě dokáže pomoct. Netušil jak velký vliv bude mít toto setkání na jeho dosavadní způsob života, který mu docela vyhovoval. Třetí osobou, která hrála velmi důležitou roli v životě Ewe, byl Orlando, který se tam nečekaně objevil a mírně oživil tu pochmurnost situace svým vystupováním, které působilo sice trochu hejskovsky, ale sympaticky. On to kluk o sobě moc dobře věděl a tak nebylo těžké dostat se do přízně krásné Ewe s příslibem pomoci. Na Jeremym bylo přímo vidět jak ho ta role baví, výborná volba, to byla trefa do černého. Pak už jsem byla jen zvědavá na konfrontaci těchto dvou mužů, ale ta, která se odehrávala na chodbě domu, kde bydlel Bruno, byla víc než překvapující. Vyústění bylo syrové, smutné, ale v dané situaci snad jediné možné. Je to film, který má duši a takových je dnes už moc málo, takže jsem se rozhodla, že i přes pár menších přešlapů dám nejvyšší ohodnocení a opravdu mě mrzí, že je to jeden z filmů, který je téměř zapomenutý a neúměrně podhodnocený. Rozhodně se přidávám k některým zdejším uživatelům a budu ho doporučovat dál. (30.10.2014)

Luxusně procítěná a obrazově autentická filmařina, která skrze pomalé tempo nádherně rozvrhne pohnutý příběh dvou hlavních postav a hodnotu spásného amerického snu současně devalvuje i udržuje v plytké naději. Za velkou část mé intenzivní divácké odezvy bezpochyby může i krásný ženský úkaz jménem Marion Cotillard, která zahrála fantasticky, ale James Gray znovu potvrdil svůj cit pro komorní a psychologické příběhy, které se neodehrávají a nekončí úplně tak, jak bychom si dle měřítek klasické hollywoodské výpravy představovali - a i v tomto případě má za to můj obdiv. (24.12.2019)

Pěkná 1920s dobovka o příjezdu do Ameriky přes hlavní bránu v Ellis Islandu a jednom z mnoha těžkých údělů. Líbila se mi ústřední herecká trojice a nějaký to vzájemný napětí, stejně tak vizuální střípek tehdejšího New Yorku (více o), děj bych ale bral o něco košatější. Tohle akorát tak mezi seriózním dramatem a červenou knihovnou. (02.01.2019)

Používá svoje tělo, aby přežila a posunula se o krůček dál. Je to hřích? Marion Cotillard a Joaquin Phoenix táhnou historické drama, které si nehledá diváka úplně snadno. Polka Sonya se dostává na americkou půdu, zatím bez nemocné sestry, zato záhy s pochopením, že začít někde znovu nebude vůbec lehké. Zvlášť když má pěknou tvářičku a dostane se do prostředí kurev, šejdířů a podvodníků. Režisér James Gray má s přistěhovalectvím osobní zkušenosti, sám vycházel z rodinných historek i dobových fotografií a novinových článků (imigrantské světy – Noc patří nám – ho jednoduše lákají). A už počtvrté se před kamerou sešel právě s traumatizovaným kšeftařem Phoenixem a tahle spolupráce nese své ovoce. Jeho mimořádné oči se i tentokrát dívají na tenhle nespravedlivý svět zdánlivě nevinným pohledem a zároveň se zneklidňující nejistotou šílence. Kameraman Darius Khondji (Sedm, Evita) znovu velmi nápaditý!! (08.03.2015)

James Gray velmi zručně recykluje a moderně restauruje tak trochu zašlou slávu filmových malířů minulých generací. Nechybí osudový milostný trojúhelníkový propletenec, pomalé a precizní stupňování tempa a vyjmečně silné herecké výkony (Cottiard mluví dokonale polsky !). Některé pasáže jsou zbytečně navíc, takže tempo je možná až příliš vlažné a charaktery ve filmu jsou extrémně odosobněné, přesto však impozantně představené. Užil jsem si obrazovou fantazii a dokonalou výpravu, užil jsem si Marion i čarokrásný NYC dvacátých let, ale vidět znovu není nutné. Tvůrce se až příliš drží přesně nalinkovaných mantinelů a nikdy nejde přes limit (např. striktně omezená nahota, mluva, násilí). (14.12.2017)