Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

Satirické zobrazenie každodenných povinností a životných udalostí v rukách majstrov nórskej absurdnej komédie. Niekto by povedal ,, To je život ! A je to tak, do slova! Inšpirácia a absurdita gagov sa nezaprie s najslávnejšou humoristickou skupinou minulého storočia. Uniesli Pythonov a strčili ich do škatulky škandinávskych reálií, aby parodovali tunajšie obyvateľstvo ako nikto iný. Hlavné postavy sú výborne napísané, ale vo filme nedostávajú adekvátny priestor. Sústredenie sa na patálie dvoch obchodných cestujúcich mohlo priniesť viac úžitku ako filozofické tápanie a hľadanie toho ideálneho času, kedy by film mal skončiť a najmä ako. To čo fungovalo v kultovom filme Take Care of Your Scarf, Tatiana od legendy severskej kinematografie Akiho Kaurismäkiho o dvoch týpkoch na tripe , tu nedosahuje želaný výsledok. V histórii severského filmu bude Holub, ktorý premýšľal o živote zapísaný veľkými písmenami. Stojí pred nami jedna z najlepších komédií posledných rokov. (18.01.2015)

Mistr jistě lehce měkne, sentimentální a sestupuje z nelítostných výšin druhého patra do přízemí, kde si jeho stárnoucí zoufalci začínají uvědomovat, že jejich poznání je banální, nikdo ho neposlouchá a nejspíš se za chvíli navždycky hasne. Dílem hořká existenční anekdota o světě, kde všichni říkají, že se mají dobře, přitom jsou v prdeli, o světě, v němž humor existuje jenom za sklem a také o světě, do kterého se promítají zklamané naděje a historické tragédie, které se mění ve frašku. Místy je cítit, že kdysi neobyčejně živelné a mimoběžné vize inklinují k archaickému absurdnímu divadlu, ale třeba všední (a nijak nepointované) výjevy běžného života jsou - nemám lepší slovo - krásné. Ukazují, že hranice mezi soucitem a tvrdostí se u Anderssona začíná bortit a některé výjevy (1943) jsou prostě a jednoduše jímavé, aniž by byly rozměkle uplakané. Jistá únava mistra a diváka už se může projevit i v tom, že pointy lze uhádnout dopředu a některé "skeče" jsou variací známých scén (buben s otroky připomene provokativní sekvenci s plynováním dětí z kraťasu Någonting har hänt atd.). Ale i tak tahle zaseknutá deska, věčně hrající šlágr o tom, kterak se v nebi setkáme se svými milovanými (což je děsivé), zní jako nic na tomhle světě. Před tím, ani potom. Roy Andersson je sám oním vycpaným holubem, který sedí na větvi a rozmýšli o životě. Muzeální exponát, který si úmyslně bělí tvář. Já na něj budu zírat i nadále. Jeho vrkání rozumím víc než čemukoli jinému. Jinak jsem rád, že se máte dobře. P. S. pro Apačku: na toho Aleše bych tak úplně nesázel. :-) (16.01.2015)

Vizuál snímku je rozhodně zajímavý, stejně jako třeba práce s jednotlivými scénami a s hudbou, ale nemohu si pomoct, tohle prostě není typ filmu, který by mě dostal a já se u něj bavil, celou dobu - teď nemyslím, abych se celou dobu smál, ale aby mě to prostě zaujalo. Tohle se snímku s krásně dlouhým názvem prostě nepodařilo. (09.11.2016)

Nemuselo se mi to líbit, ale nemohl jsem nevidět, že to je dílo génia. Tím neříkám, že se mi to nelíbilo. Takovou směsici protichůdných emocí jsem při sledování filmu snad ještě nezažil. Jinak škála od nevolnosti, přes solidní depku, až po totální euforii. P.S.: Právě jsem dokoukal mnohem lépe hodnocené Písně z druhého patra. Holub se mi líbil víc. Je v něm zakomponována zpráva o stavu naší nemocné civilizace. Je tak trefná, že se nám ten film prostě nemůže líbit. (27.01.2017)

Majstrštyk švédského režiséra svým formálně-obsahovým pojetím v mnoha ohledech blízký obrazům norského malíře. Statické postavy s nabělenými tvářemi v pečlivě a do nejmenšího detailu naaranžovaných scénách, jako by právě vystoupily z Munchových kreseb i se svými traumaty, depresemi a (marnou) touhou po radosti - vždyť smích pozorujete jen za oknem restaurace a dobře se má už pouze ten, komu právě telefonujete... (23.09.2023)