Lidé na kře

Film začíná hromadným voláním : Máme školy, jsme vyučeni, jen nám chybí uplatnění! A v tomhle duchu se odvíjí i epizody filmu, který je o starostech více než radostech života. Tehdy nefungoval sociální systém jako dneska, nebyly zde byty po socialismu, v nichž žije dosud - dvacet pět let po socialismu - třetina národa, a tak jakž takž se zde žije. Nikdo dneska nestávkuje skrz uplatnění (záměrně neříkám práce, neb té je dost, a špatně placené a otrocké), což je docela zajímavé, ale asi je to tím, že nikdo necítí naději, že by se mohlo v dohledné době v životech většiny něco změnit. Ideologie jsou potlačeny, nemají už takový význam jako dříve, protože potřeba ideologií není masový jev. Proto ve filmu zní slova profesora o morálce, o jakémsi dobrém starém řádu (asi žil dříve v bublině, protože byla dříve ještě horší doba), jako volání ze světa idylky, která ale už neplatí pro jeho děti, které se životem protloukají, jak se dá. V době, kdy převládaly především veselohry, tak je zajímavé, že tak sociálně závažné téma bylo filmově zpracováno. (20.04.2014)

Filmová tvorba se ve třicátých letech, až na výjimky, předem zříkala všeho, co jen trochu zavánělo hlubším myšlenkovým přesahem. Film má bavit, nikoli vychovávat nebo snad dokonce poučovat. V tomto ohledu je Fričův zdařilý pokus o sociálně-kritické drama nebývale vstřícným gestem, vyjadřujícím režisérův zásadní postoj k lhostejnosti, s jakou byly důsledky hospodářské krize, ne náhodou podobné té, která znovu udeřila o několik desetiletí později, mlčky tolerovány či dokonce přecházeny. Stejnojmenná divadelní hra Viléma Wernera (1892 – 1966), jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků předválečného období, poskytovala výjimečný prostor k rozehrání mistrovské partie, v jejímž středu stojí starý středoškolský profesor, nechápavě pozorující citové i existenční nejistoty svých čtyř potomků. Junek je, jak sám ve filmu říká, rozkročen mezi dvěma stoletími, a proto nedokáže porozumět morálnímu rozkladu doby, která už dávno přestala být bezstarostnou hrou se životem. Život z nás udělal stroje s jedinou starostí – chleba! Ostatní pudy nám jsou překážkou. Ne pud, ale starost nám sedí v týlu. Starost o existenci, o život. Hlad! Válka! Plyny! Jakou úlohu hraje v tomhle kolotoči milostné rozjitření? Láska?, přiznává s pragmatickým přesvědčením profesorova starší dcera, vystudovaná lékařka, a předkládá tím účet nejen sobě, ale i svým rodičům. Propast, do níž se bezhlavě vrhají ostatní protagonisté je stále hlubší a hlubší. Starý profesor jen bezmocně přihlíží jejich marnému zápasu o kus štěstí, které se ovšem v jeho očích proměňuje v demoralizující úpadek společnosti. Všechno se před mýma očima rozkládá, hnije, páchne. A já tu stojím, ruce svislé a nemohu jim dát žádné opory. Nerozumím jim. Pod pečlivým režijním vedením Maca Friče tu rozehrávají příslušníci dvou vzácných hereckých generací celou škálu mistrných psychologických portrétů v čele s rozvážným Františkem Smolíkem, ztvárňujícího s osobitým přístupem starého profesora, člověka z jiného světa, myšlenkově vzdáleného moderním názorům. Vedle Smolíka je pozornost upřena, a právem, také na Lídu Baarovou v jedné z jejích nejpozoruhodnějších filmových kreací, následována neméně skvělou Zdenkou Baldovou, Peškem, Boháčem, Vítovou, Veverkou i Marií Glázrovou. Historická paralela se současnou ekonomickou krizí opět oživuje tento bezmála osmdesátiletý opus magnum a v některých okamžicích jej dokonce činí nepostradatelným pro naše budoucí generace. Jaký je tedy vlastně závěr? Snad, že ta prvorepubliková generace měla v sobě více pokory a odhodlání, než ta současná. Čím jsme se provinili my a všichni rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné! (03.10.2008)

Päťhviezdičková je úvodná päťminútovka, ktorá strihovou skladbou v skratke všeobecne vystihne lesk i biedu kapitalizmu. Vojnové besnenie je nasledované rozmachom v mene obnovy krajiny, budovaním a spokojnými zamestnancami. Blahobyt a neustále hromadenie statkov dosahuje vrcholu, od ktorého sa všetko zvrtne do obrovskej krízy. Novým stimulom rozmachu sa ukazuje byť hroziaca vojna. Z nedávno veselo sa kúdoliacich komínov fabrík a parných lokomotív sa znova začínajú črtať hlavne hrozivých kanónov. Nasledujúci príbeh je až príliš starosvetsky spracovaným sociálno-kritickým príbehom, kde je na príklade jednej rodiny ukázaný rozklad tradičných hodnôt lásky a cti v mene materiálnych výhod a zabezpečenia obživy. (31.01.2015)

Všichni driftují, jen pan profesor nechce. V "jeho století" (rozuměj v dobách před 1. světovou válkou) neexistovala protekce? Nevyskytovaly se vydržované herečky? Sňatky z rozumu? Fotbalisti? Arciže to všechno bylo trochu jiné, ne tak volné, ale přece je mi velmi nesnadné zorientovat se, v čem vlastně vidí autoři problém: je to poválečná dalekosáhlá změna mravů nebo až velká hospodářská krize 30. let, během níž z nouze padají zásady a zábrany? Jistěže je vhodné tyto dvě problematiky propojit, zdá se však, že autoři sami nevědí, o co jim vlastně jde, ledaže o věčné "o tempores, o mores", čemuž ostatně hoví deklamace jednotlivých postav, z nichž zvláště starší syn, neustále naříkající mladý inženýr duševně trpící svou nezaměstnaností, je opravdu na přesdržku. Naopak jeho sestra lékařka je sice taky deklamační, nicméně asi nejzajímavější role L. Baarové, co jsem zatím viděl, jakkoli hlavně prostřednictvím dnes už komicky vyznívajích dialogů s "Řípou". Ocenit nutno i záměrnou komickou vložku v podobě "pana místopředsedy", prostřednictvím níž tvůrci z hlubin věků prozrazují, že fotbalisti a jejich činovníci byli retardi vždycky. Demagog na začátku byl taky dobrej, jakož i některé filmově-požitkářské sekvence a sám fakt, že mezi všemi těmi veselohrami a milodramátky máme k disposici též tuto dobovou reflexi. (19.05.2016)

Sociální drama. Stárnoucí profesor gymnázia, rychlá doba, které on už nerozumí, jeho děti však ano a řítí se jí vstříc. František Smolík ztvárnil starého mrzouta s gráciíí sobě vlastní, jeho děti- dvě dcery a dva synové, rozpustilí, bez větších hodnot a ideálů, potřeštění, hanba povídat, se mu prostě všechny vymkly kontrole a on už je nedokáže řídit. Má pocit, že se doba vymkla z kloubů, ztrácí půdu pod nohama, zmaten rezignuje, vše klade za vinu sobě a své generaci. Snímek je trochu více temný, než by měl být, vše vidí dost černě, tvůrci byli asi v depresi. Přesto jim rozumím, zejména když sleduji zprávy na Nově, chce se mi zvolat: SOS! Bože, odpusť jim naše viny! I naše doba se vymkla z kloubů a nová generace nám to setsakramentsky vrátí, jen si počkejme. Jak je tedy vidět, historie se opakuje, tenhle film je toho důkazem...75% (25.05.2011)