Škola základ života

Roky som o filme pocula, ale nikdy som sa k nemu nedostala, pretoze televizia nebola nikdy nejako mojim velkym priatelom a vzdy dostal prednost nejaky iny film. No ale konecne som sa rozhodla, ze je hriech nepoznat stare dobre hlasky a vtipky priamo a nielen z rozpravania... Takze co dodat? Len to, ze ma mrzi, ze su tieto casy uz za nami, ze su studenti uz uplne inde, nie len spravanim, ale aj vymyslanim vtipkov na ucitelsky zbor... Je to naozaj skoda, ze toto obdobie lubozvucnej cestiny, ale i slovenciny, je nenavratne prec a preto je skvele, ze nam to moze pripominat aspon par behajucich obrazkov, ktore su mementom toho, ze ucitelia a studenti dokazu spolocne bojovat aj zmysluplne, s vtipom, eleganciou a hlavne mierumilovne... (Videne 27.8.2010) (27.08.2010)

Viděl jsem i na divadle a tenhle příběh je prostě skvělý. Ona je to komedie a nakonec to má i happy end. Nikdy jsem ale tenhle příběh jako úplnou komedii nechápal, protože ta kritika učitelského systému a toho, jak kantoři k výuce přistupují, je prostě natolik dobrá, že z toho až někdy mrazí. Některé komediální výstupy jsou ale skutečně parádní. (07.02.2015)

Druhý komediální vrchol své doby se od sesterské CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE odlišuje zacílenějším záběrem stále komediálního a převážně humorně strukturovaného pohledu. Součástí tohoto zaměření je až satiricky nadsazovaný pohled na světla a stíny tehdejšího školství, které bylo a zůstává na absolutním vrcholu vývoje dosavadní dvousetleté historie i současnosti našich moderních vzdělávacích systémů a zařízení. Přesně se tu zrcadlí generační spektrum doby: zbytky monarchie, střední generace i dychtivé mládí Masarykovy a Benešovy republiky včetně bohatého mimoškolského života se vzájemně se prolínající vlasteneckou a rodící se konzumní tendencí v zrání těch nejmladších. V druhorepublikovém kontextu data své premiéry má film až jinotajný vlastenecký ráz nehynoucí naděje na návrat právě ztrácené svobody národní i státní. O režii, scénáři i námětu platí totéž co v případě CESTY. Superlativy jsou - a nemohou nebýt - základní součástí tohoto hodnocení. Jako agitační vnímatelný závěrečný "běh pokroku a mládí" Novotného a Gabrielové (tondy a Máni) je dobově míněn naopak jako výraz nadějí na účinnou obranu a ubránění První republiky. Řetěz až kabaretně působících scén a zliovělých výroků, obsažený ve filmu, je určitě tím nejlepším, co bylo možné dostat ze stejnojmenné Žákovy literární předlohy. Vážné se nemusí - umí-li se to - nutně potýkat s až rozverně veselým. Naopak. Poučení získané snad až neutuchajícím smíchem čas od času přerušovaným nezastíraně vážným, hloubavým zamyšlením, bývá trvalejší kovu. Smích je totiž nejlepší učitel a současně ten nejhladivější pedagog-utěšitel. (27.08.2007)

Nejvíc u mě boduje němčinářská přestřelka („Ich habe gesagt!“) a dada scénka „tuleň nese domovníkovi dýmku“, za pozornost stojí i řada nápaditých střihů. Vážněji míněné dialogy trošku vyčpěly a zápletka není tak nosná jako v Cestě do hlubin študákovy duše, ale jak už jsem psal u ní, Žákovy knížky a obě Fričovy komedie rozhodně sehrály nemalou roli při formování dodnes vřelého vztahu Čechů k víceletým gymnáziím a v tomhle smyslu nenápadně ovlivnily kulturu tohoto národa jako málokterý jiný film. (25.05.2014)

Cesta do hlubin študákovy duše je možná milejší, lidštější a líbivější, ale pro mě je jedině Škola ten opravdový základ života! Tedy až na tu drobnou rudou agitku... Jinak je však satiricky ještě střelenější, o zlomeček vtipnější, ale přitom stále v lecčems trefná a překvapivě i moudrá (samostatné myšlení vs biflování nazpaměť). Herci byť někdy věkově nesedí si vyhráli se svými rolemi skvěle a profesoři jsou taktéž, ať už chtěně, či nechtěně, vtipní. Problém je jen v tom, že člověk nesmí od 70 let starého filmu očekávat ultimátní nadčasovost a spíše si nostalgicky zavzpomínat... 8/10 (22.04.2009)