Věra 68

Číslo "68" zcela zastřelo slovo "Věra". Politika, která je jen jednou z mnoha stránek lidského života, se v tomto dokumentu stala jedinou všepohlcující plochou, na niž se promítla pouhá stínohra reálného života jedné reálné ženy. Dětství, gymnastika, olympiády v Tokiu a Mexiku, rodinné příběhy, práce – vše je tu převedeno do jazyka politiky, vše je vykonáno ve jménu "jedné strany". Z té propagandy jsem dokázala vydolovat jen střípky Věry Čáslavské – gymnastky, ženy a člověka. Pevné nohy, které vše unesly a nikdy nezradily. Čtyři motivace pro gymnastiku – nejdříve exhibice, pak radost, poté výkon pro lid a stát a nakonec zodpovědnost. Stálé uznání ze strany Japonců a Mexičanů a střídání období přízně a nepřízně v rodné vlasti. Medaile v kartónových krabicích uskladněné kdesi v komůrce. Rodinná tragedie "otcové a děti". Socha Olbrama Zoubka v pankáčské mikině na Pražském hradě. Samurajský meč. Gymnastka, kterou vyměnili za uhlí pro Kubu. Pyramidy Machu Picchu. Blonďatý drdol a oční linky 60. let. Škoda, že to vše zapadlo do pozadí. V druhé polovině filmu jsem se začala nudit a koukat na hvězdy, letadla a mraky na stropě pardubického letního kina. Olga Sommerová, která jinak točí skvělé dokumenty, tentokrát příliš tlačila na jednu pilu. Vysvětluji si to tím, že dokumentaristka skrze příběh slavné gymnastky rekapitulovala své vlastní vzpomínky na období a lidi, s kterými je stále alespoň v duchu spojena. Doba je ale jinde. (04.08.2012)

Mramorizace paní Čáslavské dopadla výborně. Ostatně moc dalších lidí si něco podobného nezaslouží. A to jsem její úspěchy nezažil a vyrůstal v době, kdy se o ní „radši nemluvilo“. Že prd rozumím gymnastice, také nevadí. Prostě je to portrét ženy - bojovnice. Trochu mě rušila jen scéna s nepříčetným Johnem Bokem, i Václava Havla tam na mě bylo zbytečně moc, ale jinak perfektní (90%). (05.06.2012)

Rozhodně zajímavý dokument, který sice neukazuje nic extra nového, ale ukazuje nám jednu z nejvýznamnějších českých sportovních osobností, které si rozhodně zaslouží, aby byly připomínány. Je zajímavé, jak život jednoho člověka mlže mát vrcholy a propady a různé zákruty, které jsou nečekané a zvláštní. (02.10.2017)

V jednom pochvalném komentáři se píše "Mramorizace paní Čáslavské dopadla výborně". A v téhle větě se skrývá kámen úrazu. Právě proto, že je v něm pořádný kus pravdy. Snímek připomíná národní obrození se svou výrobou vlasteneckých ikon a adorací vlastenectví. Sommerová nejenže nemá od své hrdinky odstup, ale ani se netají svým přátelstvím a naprostým ztotožněním s paní Věrou. Dokument nic nezkoumá, nehledá a nepřemýšlí, jen pečlivě naplňuje dávno vytvořený stereotyp o výjimečné ženě hrdince a symbolu odporu proti okupaci. Po profesní stránce je to rutinní tříhvězdičkový snímek, kde si můžete pochopitelně přidat hvězdičky za ztotožnění se slavnou sportovkyní. Jenže je tady ještě poslední třetina filmu, kde se řeší - opět zcela jednostranně - tragické úmrtí ex-manžela pana Odložila. Ten se počátkem 90. let setkal se svým synem na diskotéce a po krátké výměně názorů skončil na podlaze se smrtelným úrazem hlavy. Soud syna odsoudil za ublížení na zdraví s následkem smrti. Proces byl médii sledován s mimořádnou pozorností jednak proto, že paní Věra byla národní celebritou, jednak se očekávalo, jak se zachová Václav Havel coby její přítel a zaměstnavatel. Podle očekávání přišla prezidentská milost, zůstalo rozhořčení Odložilových příbuzných a rozpaky nad podivnou tečkou za celým případem. Sommerová se mohla (moudře) probírání téhle bolavé rodinné tragédie vyhnout. V opačném případě měla dát prostor i druhé straně, vyhledat svědky a nechat promluvit soudní znalce. Místo toho jsou diváci svědky trapného emočního výlevu Johna Boka, svérázné figurky polistopadové společnosti. Za tenhle podpásový faul si snímek víc než 40 % celkového dojmu nezaslouží. Za zmínku stojí, že Sommerová si zjevně neuvědomuje, jak problematický je její přístup, i když patří k těm, kteří se rádi zapřísahají morálkou a udělují lekce z chování. (28.01.2013)

"To udělal moc špatně pan Brežněv, že mě tam pustil." Tak to je poněkud nepřesné. To nebyl žádný pan Brežněv, ale soudruh Leonid Iljič Brežněv, maršál Sovětského svazu, předseda prezidia Nejvyššího sovětu a člověk s nejhustším obočím na světě. Jinak to samozřejmě sedí. Já jsem tedy velkým obdivovatelem sportovních úspěchů paní Čáslavské a tak jsem rád, že jsem si mohl užít její skvělé výkony i komentáře k nim. O něco méně mě bavil její politický život, klábosení s kamarády a návštěva "velkého dramatika" se mi dokonce snažila tento dokument znechutit. Ale nezdařilo se to, protože prostná jsou prostná, kladina je kladina a bradla, ta byla asi nejlepší. (04.05.2017)