Batman

Mému náctileté já, poslouchající Nirvanu (ok, víc NIN) a čtoucí Nietzscheho, by se THE BATMAN zamlouval o poznání víc. Mé dospělé já by kdykoliv před tímto neonoirem, který je subtilní stejně, jako je v titulcích vyveden jeho název (přes celé plátno), dalo přednost kterémukoliv z dost zjevných inspiračních zdrojů. Fincherovy, Polanského anebo Scottovy filmy mají něco, co ten Reevesův postrádá: znepokojují svou nejednoznačností. Nesměřují od tmy ke světlu s postavou žijící ve stínu (práci s nasvícením odvisle od tématu a vývoje protagonisty ale cením, wtz), nemají potřebu svou symboliku (světlo-tma-stín, modrá a červená barva odvislá od policejních světel) explicitně osvětlovat. A komplexní problematiku zkorumpovanosti a provázanosti jednotlivých institucí (policie, soudy, politika, média) nemají potřebu simplifikovat, protože nejsou omezeny mantinely komiksového originu a norem velkorozpočtové podívané. Zatímco Nolanovi zmiňované normy sloužily jako záminka k experimentování s výstavbou a montáží a Burtonovi k zabydlení vrstevnatého světa příběhu, obývaného jimi favorizovanými vyvrheli, Reeves po Opicích zase blafuje hloubku a brakuje lepší snímky a konvence. Ve velmi dobrém až výborném neonoiru, který po dvou hodinách z necelých tří definitivně přepne do šestákového melodramatu a komiksového sešitku, musí být paralelismy v životních osudech postav i v řešení předkamerového prostoru (Batman X Catwoman X Riddler), musí se v díle kladoucím důraz na prvky motivované s ohledem na skutečnost a prvky strhávající pozornost na sebe a médium objevovat nejomšelejší žánrové věci z omšelých (předvídatelná rodinná tajemství, záchrany na poslední chvíli atd.). Oceňuji koncept, oceňuji jeho uchopení (více styl než neobratné vyprávění s proměnlivým počtem ústředních postav: delší záběry, nízká hloubka ostrosti, spoléhání se na zdroje světla z předkamerového prostoru, provázání skrz výbornou hudbu chytře pracující s vývojem leitmotivů jednotlivých postav, vnitrozáběrová montáž mnohdy prostřednictvím nějakého prostředku oddělující postavy žijící ve vlastním omezeném mentálním vesmíru, neostrost odpovídající míře neinformovanosti jednotlivých aktérů atd.). Neoceňuji Reevesovu potřebu - spolu s Amadeem řečeno - srát mramor. (02.03.2022)

Je to takový ten film, kde se někdo neustále nad něčím hrozí, že nic tak příšerného, ďábelského a temného v životě neviděl, když k tomu ale skutečně dojde nebo to ten film má ukázat, tak nějak skutek utek. Dokonce to zachází tak nechtěně směšně daleko, že když tam má někdo puštěné zprávy, tak v nich moderátoři neustále opakují, že následující záběry budou extrémně drastické, což znamená - opět - především prázdný příslib. Technická stránka věci mě bavila, nečekaně to uteklo, ale tahle detektivka se skutečně tváří, že je více zašmodrchaná a hluboká, než ve skutečnosti je. (02.03.2022)

Matt Reeves přichází se sebevědomou vizí batmanovského světa a jde úplně jiným směrem než jeho předchůdci. V jeho podání je Gotham ošklivé a špinavé město a jeho obyvatelé jsou unavení korupcí a zločinem. Takže není žádné překvapení, že Reevesův a Pattinsonův Batman není žádná měkota. Nový Batman nezastírá inspiraci v devadesátých kriminálkách a sedmdesátkových thrillerech, připomene Sedm, Serpica nebo Přání smrti. A mnohem víc se tu mluví a pátrá, protože Reeves natočil především detektivku zasazenou do podstatně realističtějšího a uvěřitelnějšího světa, než jaký stvořili jeho předchůdci.   Hezky to vypadá, parádně to zní a Pattinson je jako Batman velmi dobrý. Bohužel není moc dobrý jako Bruce Wayne a celkově práce s jeho „civilním hrdinou“ trošku drhne. Hlavně proto, že i přes tříhodinovou stopáž se tvůrcům nakonec ne úplně povedlo všechny motivy, příběhy a zvraty dotáhnout do uspokojivého konce a některé prvky tak v Batmanovi působí jaksi polovičatě. Zkrátka toho chce řešit hrozně moc a ne vždycky se to Reevesovi povede dotáhnout do uspokojivého konce. Méně je někdy více, na druhou stranu pořád toho funguje dost na to, aby z toho byl dobrý film. (28.02.2022)

Film se zcela záměrně snaží být co nejméně akční a co nejvíce atmosférický, zároveň je to nejvíc dějový Batman za celou jeho celovečerní kariéru od 80. let – napětí skutečně plyne z toho, na co hrdina musí přijít. A jako ve správné neonoirové detektivce musí podrobit zkoumání i sám sebe. Pomalu se to už blíží tomu, co pro Jokera učinil snímek s Joaquinem Phoenixem, ale nejde o portrét psychické nemoci, jež postavu rozloží, „jenom“ traumatu, které hrdina musí zpracovat tím, že se mu postaví naplno. Jde o potvrzení toho, že v současnosti je možné dělat poměrně osobní a umělecky odvážná díla v rámci komerční žánrové zábavy. Kameraman Greig Fraser (30 minut po půlnoci, Rogue One, Duna) opět čaruje a hlavně si mnohdy dovoluje rozostřovat části obrazu nebo snímat postavy přes různé clonící objekty. Vůbec tu nejde o pompézní kompozice, ale spíš o pocity klaustrofobie a špíny.   Robert Pattinson je absolutně vynikající, dokonalé ztělesnění křehké síly, plný emocí, jež probublávají na povrch jen lehce, toužící po dokonalosti a čistotě. Zoë Kravitz ztvárnila nejvíc sexy kočičí ženu všech dob, aniž by jí z toho vyšla parodie drsňačky. Tříhodinová délka nenudí a člověk si ji uvědomí až někdy u epilogu, kdy vydechne napětím. Jako mnoho jiných blockbusterů dnešní doby je i tento společensky aktuální – zlem tu jsou zapšklí mladí muži (zjevně incelové) a politickou nadějí mladé barevné ženy. Celá stylizace ale nutí přemýšlet, o jaké USA se vlastně jedná – celé to připomíná spíš 80. léta než současnost, kdyby tu nebyly mobily a internet. Taky kombinace „monzunových“ dešťů, zimy a věčné tmy z něj dělá něco, co se nachází mezi různými podnebnými pásmy. (01.03.2022)

// David Fincher meets Dlouhý Halloween meets audiovizuální hody Války o planetu opic. Skvostnej velkofilm, který mi v kině hned několikrát rozpumpoval srdeční sval, dojal mě, vyděsil a nakonec nadchnul tím, jak to celé překvapivě drží i přes tu úctyhodnou tříhodinovou stopáž pohromadě. Vlastně nevím, čemu jinýmu už bych měl tu desítku napálit než téhle instantní bat-klasice. (01.03.2022)