Rozkoš

Tohle já normálně nedělám a rovnou se v jedné větě omlouvám jablonecké rodačce Jitce Rudolfové, ale já to NEDAL! Začal jsem statečně, po několika minutách jsem půlku mozku obětoval paralelnímu listování notebookem a nakonec jsem se celou kauzu vyhodnotil jako "život je příliš krátký" a raději jsem přepnul na díl Partičky, který jsem viděl snad již 5x. Možná je to celé dáno mojí vidláčtější polovinou osobnosti, ale na podobné experimentální paskvily není moje tělíčko stavěné. Rudolfová ráda nastavuje pomyslné zrcadlo svým vrstevníkům (asi nějaké vlastní trauma), což se jí v Zoufalcích i relativně dobře povedlo, tady se však sama utopila ve své pseudointelektuální kreativitě. No, počkáme si zase těch pár roků a uvidíme jaké bude její další vypořádání s generací X....a nebo, že by se paní režisérka dokázala od tématu oprostit. (11.08.2016)

A máme tu aspiranta na nejpodivnější paskvil roku. Krátce po průměrném Krásnu a výborných Něžných vlnách to asi jinak nešlo. Jana Plodková občas souloží, ale my to až na jednu výjimku nevidíme, Myšák zase nasadí svůj obvyklý pseudointelektuální výraz, Plesl tentokrát víc lidský, Budař posazený hodně vysoko (ale ten konec fakt mazec a dobrej nápad, udělal bych z toho reality show pro politiky a ryby českého rádoby showbyznysu). Podivné nápady, podivné obrazy (sms jsou to nejmenší). Mělo to být o ženský, která si prostě nemůže najít stálýho chlapa, nebo o něčem jiném? Chválím jedině to, že se tvůrci nevydali tradiční cestou filmově nadsazených motivů a neuvěřitelných náhod, jenomže tenhle civilní a klidný film je zatracená nuda. (31.05.2014)

Chcípácký film model 2013. Opouští šedou všednost a přízemní perspektivu, zvedá oči ke hvězdám, odehrává se v prostoru, který má jasnou symbolickou dimenzi (akcentovanou kompozicemi i podobou předkamerového prostoru), nebojí se náznaku a víceznačných epizod. Je prostě sebevědomější, přitom se ale paradoxně patlá ve stejném blátě jako jeho provinčnější kolegové. Postavy jsou stejně nesympatické, apatické, bolestínské a tezovité. Intimita, hlubší empatie, možnost se angažovat (byť jen) v banalitách schází. Hezčí balení, stejně rozpačitý vnitřek. Navíc některé "společensko-genderovo-kritické" vtípky trpí syndromem trapného humoristického skeče. Za tu snahu vidět pofidérní "životabídu" alespoň trochu z nadhledu a za těch pár záběrů, které prozrazují důslednější režijní koncepci, dávám Rozkoš (která nenavozuje rozkoš ani důslednou absencí rozkoše) kamsi lehce nad průměr. Jediné, co mě skutečně fascinuje, je, jak mě všechny tyhle "generační" výpovědi míjejí. Už od Samotářů. U Rozkoše to můžu alespoň svádět na to, že se odehrá ve zcela jiné realitě, kde se ve francouzských filmech ze 30. let přeostřuje v rámci jednoho záběru a KINA je dávají s rychlodabingem. Haha. (05.12.2013)

No vida! Po tak nějak nijakých Zoufalcích natočila J. Rudolfová vyzrálý a vtipný pohled do duše rozpolcené ženy. Každý na to přemýšlení o životě ale asi není, jak je vidět na zdejším hodnocení. Škoda. Film je to vytříbený a kompaktní -jak příběhem, tak stylem- a k závěru spěje krásně plynule. Ovšemže si všichni z filmu neodnesou totéž; tohle není příběh o Brandonovi z Beverly Hills, do kterého je vidět jako do křišťálové studánky. (K mnohovýznamovým lynchovinám to má ale daleko. :)) Máte-li rádi vztahové filmy od Linklatera nebo LaButea, tohle byste si měli užít. (04.02.2014)

Jitka Rudolfová pokračuje ve svých sondách do současného vztahového babylonu a tentokrát vnáší do hry i vážnější otázky odcizení, neupřímností a neautenticity, která vyprazdňuje. Ačkoliv film působí trochu motivicky přetíženě a vyjadřuje se spíše v šifrách, dokáže věrohodně nastínit hluboké důsledky narušených mezilidských kontaktů po ztrátě bezprostřednosti. Především bravurní vizuální stránka inspirovaná Baudrillardovými úvahami o kopii a neautenticitě film nesmírně pozdvihuje a dodává mu působivě znepokojivou atmosféru. Naopak uvolnění herci jako Jana Plodková, Jaroslav Plesl či Václav Neužil ml. mu dodávají nadhled, zbavují jej příliš artistního uchopení a přibližují jej poetice i humorné nadsázce tolik vyzdvihované u svěžího režisérčina debutu. Rozkoš ve své ambici fungovat jako výklad dnešního světa se sice tolik nevyvaroval neduhů režisérských prvotin, ale i tak potvrzuje, že v Jitce Rudolfové získáváme režisérku schopnou hlubší a přitom divácky přitažlivé reflexe aktuální problematiky - tedy toho, za co filmové festivaly v dnešní době platí zlatem. (23.12.2013)