Něžné vlny

Podivný mišmaš nejrůznějších scén(ek) naroubovaných na nepříliš zajímavou hlavní dějovou linku, zhruba takové jsou Něžné vlny. Z oficiálního textu distributora, který vidíte i tady, to možná tak nevypadá, ale vezměte si, že k odjezdu spolužačky do vysněné Paříže dojde někdy v poslední čtvrtině filmu (pokud tedy vůbec), a logicky se musíte zeptat: "Co se tam tedy děje tu hodinu a půl?" No, leccos. Největší chyba je, že mám nejspíš úplně jiný smysl pro humor než Jiří Vejdělek. On totiž kromě režírování opět napsal i scénář, zčásti ho založil na vlastních vzpomínkách, zčásti popustil uzdu fantazii, a jsem si jistý, že jemu všechny ty historky připadají k popukání vtipné. Jak přijímací zkoušky na konzervatoř a tenisový loket, tak to, co předchází rvačce v promítací kabině, i vytrestání udavače a další. Jenže mně ne. Já za nejlepší momenty považuji většinu scén cholerického otce (perfektně zahraného přesným Hynkem Čermákem) a pak pár chvil vlídného doktora Jana Hartla a krásné maminky Táni Pahuofové (i když ta se mi líbila především na pohled, co si budeme povídat). Zbytek, který se opírá o hlavní postavu zahranou neuvěřitelně nesympatickým člověkem (a je jedno, jestli starším nebo mladším, oba dva hoši si jsou ve své nesympatičnosti velice podobní), je hrozný. Na jeden dobrý vtip (ve filmu jsou asi čtyři) připadá deset špatných, postavy se objevují a zase mizí bez jakéhokoliv smyslu (sborovna)... Ano, vypadá to dobře (ona kamera Vladimíra Smutného je krásná vždy), řada scén má díky zručné režii švih a není to tak neskonale blbé jako Muži v naději, nicméně bych pana Vejdělka prosil, ať už si scénáře raději nepíše. (18.12.2013)

Masturbační fantazie Jiřího Vejdělka, díl šestý. Jeho bezkonfliktní menzelovské kýčaření je tentokrát urážlivější tím, že idylické bezčasí dělá z normalizace. Její zpřítomňování se omezuje na ostalgické fetiše typu branné výchovy, modré teplákovky a červených spartakiádních trenýrek. Počasí je permanentně slunečné, primárním zájmem hrdinů je uspokojení tělesných potřeb (trápí je jen hormony a rodiče), špatné je to, co brání v individuální spokojenosti (přesně tak vyznívá otcova apatie po zákazu vycestovat) a konflikty vznikají z malicherností, jako je nevěra, a nemají dopad na existenční situaci postav. ___ „Zplebejštění“ normalizační reality je tak důsledné (a tak varovně podobné deintelektualizovaným světům tehdejších komedií), že i studium výtvarného umění musí být převedeno na pubertální čumendu a hra na piano na prostředek k balení holek. ___ Malost a spokojená zaprděnost v duchu „hlavně, že se máme rádi“ dostává přednost před ambicióznějšími životními cíli a monstrózní podoby nabývá během závěrečného přepsání listopadu 89‘. Ze sporného úseku našich dějin se tím definitivně stává objekt jednorozměrného výsměchu na úrovni televizní estrády (do stejné kategorie spadá nepatřičný gag s radioaktivními houbami). Inu, nevíš si s normalizací rady, nepřemýšlej a hloupě se jí vysměj. Epizodka na Národní třídě, k níž by měl celý film – trochu dle modelu HIMYM – po celou dobu směřovat, působí jako násilně přilepený epilog. Řetězec volně propojených epizodek by klidně mohl skončit tím, že se z otce stane poslední československý prezident. Mělo by to srovnatelně zanedbatelnou souvislost s předcházejícími 90 minutami. ___ Jako na tolika jiných současných českých filmech, také na tomto lze zkoumat, jak to vypadá, když selže dramaturgie (resp., když žádná dramaturgie není): ze scén nic nevyplývá, nejsou dále nikam rozvíjeny, postavy se nesmyslně objevují a mizí (i když film na začátku naznačuje, že bude mít jednoho hlavního vypravěče) a jejich proměny jsou nárazové a neodůvodněné (protagonista se zbaví strachu z vody zřejmě jen pro to, že film už musí skončit). U jediné potenciálně zdařilé scény, která nemá diváky za idioty a nezůstává na povrchu, si pak nejsem jistý, zda byla skutečně zamýšlena jako metafora toho, že dění zasluhující pozornost se v roce 89‘ přeneslo z promítacího plátna, na které všichni tupě hleděli, do promítací kabiny. I pokud to takhle bylo myšleno, na jeden film je jedna podařená scéna zatraceně málo. 20% Zajímavé komentáře: Vančura, pakobylka, Sdoom (30.01.2019)

Zatím největší české zklamání tohoto roku, až by se mi chtělo napsat, že je to zatím největší česká sračka. Zcela evidentní snaha natočit film, který na diváka dýchne neopakovatelnou atmosférou. Výsledek je bohužel takový, že film žádnou atmosféru nemá. Nemá ani děj, lépe řečeno má děj zmatečný a nudný, do něhož vstupují zbytečné nebo trapné postavy v podání Budaře, Kopty, Hartla nebo Dyka. Takže, co z toho zůstává a co si asi odnesu? Je to přehlídka pěkných českých/slovenských/maďarských rusovlásek, které jsou nyní v kurzu. (30.07.2014)

Tohle asi opravdu není film pro mě. Romantická "komedie" o mladé dvojici, která si chce vrznout, zatímco se v pozadí odehrává jakýsi slavný moment našich československých dějin, mi nepřijde zrovna 2x šťastná, stejně tak svérázné vysvětlení toho, proč svíčky, proč karafiáty a proč "máme holé ruce". Nevtipné, spíš ostudné. (13.12.2018)

Trochu (ne)báječná léta, trošku rozmarného léta, každopádně vtipná podívaná. Vejdělek postupně dávkuje nadsázku (plavba přes La Manche, velké hříbky, zarostlý dědeček, otec "vězněný" na půdě) až k historickému 17. listopadu. Nechte mě projít, nemůžu jít s prázdnýma rukama, karafiáty a svíčky připomínají scénku s Karolínou Kaisrovou, ale do atmosféry Něžných vln zapadají. Vtipná je postava doktora, ale hlavně její podání Janem Hartlem je parádní. A nekalé živly? -"Jaké i se píše živly?" --"Jaký živly?" -"Nekalé." --"Tvrdý." ... -"A po l?" :-D (18.10.2015)