Boku dake ga inai mači

Po zhlédnutí Sword Art Online jsem měl o schopnostech Tomohika Itóa značné pochyby, po zhlédnutí první řady Gin no sadži jsem se pro změnu jemně uchýlil k názoru, že se možná jen v případě SAO tento režisér chopil poněkud nešťastné látky, a po zhlédnutí Boku dake ga inai mači se k témuž názoru kloním s definitivní platností; přesvědčen, že téže látce bych v podání jiných režisérů a studií bez většího váhání dokázal udělit pouhou jednu hvězdu. Itó zde dokazuje, že i z pochybné kočkopsí předlohy rádoby psychologického, rádoby sci-fi a rádoby detektivního rázu dovede vytvořit dobře prokomponovaný vyprávěcí celek a předložit divákovi podívanou, která – ač pracuje s postavami ne vždy logicky uvažujícími a motivacemi uvěřitelnými – mi postavy přece činí sympatickými, která – ač nepevnými pravidly cestování v čase na příběhové nelogičnosti si postupně zadělávající – přece dovede držet nějakým způsobem pohromadě, a která – ač identitu vraha velmi zřetelně prozrazuje na dlouhé míle dopředu – přece napětí nezabíjí, ale naopak s ním výborně pracuje, umí si udržet divákovu pozornost v relativně vysoké míře až do konce a je k tomu velmi zdařile naanimovaná a ozvučená. Do budoucna bych si přál, aby Itó spolu s hlavním scenáristou vytvořili nějaké původní dílo, nezávislé na jakékoli předloze, kde by mohli naplno ukázat své tvůrčí schopnosti. Režisér je to totiž vynikající a z látky s mnoha dírami a hloupými chybami dokázal přece vytvořit dílo, které minimálně na silné 3* má. (25.03.2016)

Už je to dávno, co mě takhle chytlo vážně laděné anime. Každý v tom zřejmě uvidí to své, ale já v tom měla poměrně hluboké myšleny, zajímavou ústřední postavu, která si dokázala zachovat chladnou hlavu a snažila se zachránit, co se dá. Hlavně se mi také líbila symbolika červené barvy. Jak šlo do tuhého, červená tam prostě figurovala. Nemluvě o tom, že opening i ending mě bavily a já si je pokaždé poslechla. Ale co na mě zapůsobilo ze všeho nejvíce – povedený konec. Opravdu se mi zakončení líbilo a jsem ráda, že ho udělali podle předlohy. Slabší 5*. (02.04.2016)

Víc takových, prosím! Valte to na mě! Nejgeniálnější anime všech dob to zdaleka není, ale zase po delší době jsem se přistihl nenasytně hltajíc nějaký seriál díl za dílem a to díky pro mnohé anime ne moc úspěšně aplikované vlastnosti: Napětí. Ono je k tomu třeba zručnější alchymie, ale výsledný mix potemnělých tonů podkreslují příběh na jedničku a i přesto, že scénář má výrazná okénka, tak je to detektivně nalajnované stálě nadprůměrně a nechává diváka drobet tápat (zde se klidně mohlo přidat na pile, já bych se nechal podusit mile rád). Oceňuji, že přítomné nadpřirozeno se odpoutalo od velkých paradoxů, takže časové skoky vnitřně příjímáme a dále se neptáme. Sám cestující Satoru je sympaticky zručný, nebojí se převzít iniciativu a když se něco nepovede, nezhroutí se někde v koutku; vůbec mi celý dětský gang připomínal důvtipnou bandu ze Stranger Things. Nebyl bych to ale já, abych si neodpustil drobné špačkování a tentokrát ho trochu schytá konec. Pro mě to byla vyloženě nejslabší část, protože rozuzleno už má tehdy spousta z nás a tak se očekává závěrečný drtivý úder, který holt..nepřijde. Neříkám, že byl špatný (a budiž to tedy důkazem kvality seriálu), ale ono vypořádání se s hlavním padouchem by zasloužilo více času; potěšil by mě nějaký twist / překvapení, možná nějaký záporákův diaboličtější B-plán. Každopádně, i přes jistou předvídatelnost, je to v rámci detektivní tvorby povedený kousek a žádnému anime fandovi by neměl uniknout. Slabších 5* (13.03.2017)

moje první anime! vraždy, napínavé pátrání, detektivní zkoumání tragické minulosti, cestování v čase, láska - vše, co člověk od prvního anime může chtít. tedy až do bodu, když se na konci objeví bizarní nesmyslný senpai zvrat. achjo. byla jsem poučena, co člověk od anime může čekat. příště už radši čisté yaoi (15.08.2021)

Brilantná nadprirodzená detektívka, ktorá sa pohráva s diváckou vnímavosťou. Zatiaľ čo finálna úprava pôvodnej predlohy pôsobí značne zjednodušene a prispôsobene, v konečnom dôsledku prináša takmer rovnako úderné finále. Zachováva sa totiž stále nadpriemerne konštruovaný story-telling a jednotlivé postavy naberajú na kontúrach práve vďaka skvelým dabérom a miestami mrazivému soundtracku. Takto prispôsobené pandemónium tak diváka prirodzene zhltne a od prvej až po poslednú dvanástu epizódu ho nenechá odtrhnúť pohľad od diania. Adaptácia samozrejme nie je bezchybná. Čerpanie z predlohy istým spôsobom viacnásobne zviditeľňuje hlavného vinníka. Nakoľko je spracovanie omnoho strohejšie a dynamickejšie, ostatní podozriví dostávajú príliš málo priestoru nato, aby sme o nich vôbec mohli uvažovať ako o vrahoch. Ohľadom samotného adaptovania by som sa rovnako vrátil k úlohe Airi, ktorá sa mala pôvodne postarať o návrat spomienok, ale pre dĺžkové účely bola odsunutá na druhú koľaj. Tu si už nie som celkom vedomý poškodenia zápletky, nakoľko finále autori zvládli bravúrne, len neisto teda porovnávam pôvodné a alternatívne. Napokon predsa len ide o niečo, čo v anime svete nemá obdobu ani ekvivalent. Konzistentné a súčasne autentické pohrávanie sa s diváckou mysľou. (26.03.2016)