Zimní spánek

Jít do filmu se skoro 200 minutovou stopáží je pro mě pokaždé obrovskou výzvou, kdo z koho, ale jsem býk, takže jsem se nedala a pustila se do Zimního spánku i když s jistými obavami. Hned na začátku jakoby do mě uhodil blesk při prvních úžasných záběrech na exteriéry, které u mě okamžitě evokovaly Nuriho jiný film Tenkrát v Anatolii. Škoda, že těch záběrů nebylo víc, je to vážně vizuální maxilahůdka. Pak už jen stačilo, abych se naladila na správnou vlnu, nenechala se nikým vyrušovat a ocitla jsem se opět v Anatolii, tentokrát v jednom zajímavém hotelu s jejich obyvateli, kteří mně dělali po celou dobu společnost. Nuri mě dokázal vtáhnout a zapojit do této psychologické, chvílemi až meditativní konverzace mezi jednotlivými osobami, které se prolínaly tak úžasným způsobem a ještě navíc zapojil na maximum i mé emoce, které se co chvíli měnily od nechuti až po silné empatie, či určitou bezmoc. Byla tam jedna chvíle, kdy Nihal mluví upřímně o svých niterných pocitech vzhledem ke svému manželovi a ta se dotkla i mého nitra tak silně, že jsem tam seděla já a ne ona.......naprosto dokonalá výpověď, kde jsem si její slova zapisovala do svého obrazného srdce. Zní to asi pateticky, ale já to tak vážně cítila. A tak Nihal získala veškerou mou empatii, kterou jsem v dané chvíli vlastnila. Herecké výkony všech zúčastněných byly prostě úžasné i když připouštím, že o pár minutek bych to zkrátila. Bylo tam pár míst malinko hluchých, ale můj výsledný dojem je stejně dokonalý. Tak kde jsou další Nuriho projekty, protože po tomto zážitku ho jen tak nepustím k vodě. (24.01.2015)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! (23.12.2014)

Balzám pro melancholiky a pesimisty. Bohužel ale ne pro mě. Zbytečně předlouhá stopáž, plná dialogů o nesmrtelnosti brouka. Na druhou stranu nabízí film pěknou kameru snímající lidské fragmenty a zajímavé filmové exteriéry i interiéry. Pěkná je taky herecká a režijní práce s vykreslením psychologie postav. (29.06.2019)

"Slová, slová, samé slová." Nečakané pristátie Zlatej palmy v rukách jednej z najvýraznejších osobností súčasného tureckého filmu, Nuri Bilge Ceylana, bolo jednou z posledných zvláštností tohtoročného festivalu v Cannes. V bezprostrednej konkurencii ambicióznejších, osobitejších a umeleckých projektov, ako napr. Mommy Xaviera Dolana, Kmeň Myroslava Slaboshpytskiy či Leviatan Andreya Zvyagintseva paradoxne pôsobí ako „malý“ film. A predsa si možno zaslúži väčšiu pozornosť práve svojou nenápadnosťou, pod ktorou sa skrýva premyslená a do hĺbky rozvíjaná existenciálna štúdia, zachytávajúca život kdesi na Anatólskej plošine. Viac v recenzii. (23.10.2014)