Ve větru

Epická kostra filmu je výborná, ale ten formát so statickou "freezing" kompozíciou a poetickým rozprávaním mňa osobne vôbec nebralo. Strašne mi to pripomínalo nejakú vojnovú výstavu v etnografickom múzeu, kde sa tiež často nachádzajú podobne zostavené kulisy a scény. Figuríny sa nehýbu a z reproduktorov znie naturalistický podklad, občas aj s odborným výkladom. A presne takýmto štýlom na mňa pôsobil aj tento film. Možno keby to tvorcovia poňali ako pseudo-dokument, tak by to bolo prirodzenejšie ako silou mocou z toho robiť epické nehybné divadlo. Samotná kostra deju bola samozrejme vynikajúca, a mali by sme mať na pamäti, že holokaust neprebiehal len v nacistických koncentračných táboroch, ale plynulo v tom pokračoval agresívny Sovietsky Zväz. Na to NIKDY nezabudnúť!!! (21.04.2019)

Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %. (31.03.2015)

Zvláštní film u kterého buď přistoupíte na způsob režisérova vyprávění, nebo s ním budete bojovat. Film, který není natočený tradičním způsobem a proto ho ani nelze tradičním způsobem sledovat. V učitou chvíli se čas náhle zastaví a jediné co zůstane v pohybu je vítr. A když se čas opět rozeběhne, jsme už v jiné době. Velmi silné. (25.12.2020)

„Je smrt opravdu lehčí než to, co nás čeká?“ Snímek dává divákovi řadu důvodů, proč ho nedokoukat či se mu přímo vyhnout. Pomalé tempo vyprávění, černobílá kamera podvědomě vyvolávající obavu z přílišné „artovosti“, převládající „mimozáběrový“ monolog hlavní hrdinky (úplná absence dialogů) a samozřejmě ty povětšinou statické, živé obrazy (nabízející pohyb pouze ve formě působení větru či drobných záchvěvů typu mrknutí či ukápnutí slzy). Jenže to by byla škoda. Pokud se totiž přes vše vyjmenované přenesete, v klidu se usadíte, necháte na sebe film působit atmosférou, kamerou (světlem, stíny), zvukem (mnohdy nenápadným, ale zcela dokreslujícím situaci, včetně přenášení chladu na diváka), silou tématu a emocemi, můžete zažít docela působivou podívanou, jež se do vás otiskne. Většinovému publiku film nedoporučuju, já se na něj ale naladit dokázal a hodnotím ho solidními 4*. „Vdova je žena, která ztratí muže. Sirotek je dítě, které ztratí rodiče. Ale jak pojmenovat matku, která přišla o své dítě? Ne, ten pocit si nezaslouží slovo.“ (08.01.2023)

Filmový román v dopisech a živých obrazech, které tvoří (snad můžeme přizvat i hudbu) obdivuhodnou jednotu. Bylo řečeno, že po Osvětimi, již není možno popisovat svět prostředky, které byly do té doby považovány za běžné, protože se staly lživými, zkreslujícími a podbízivými. A Martti Helde si to asi uvědomuje víc, než kdokoli jiný. Jeho čtyřrozměrný film (2 obrazy v ploše, 1 pojezd kamery vizuálně neprůchozími místy, 1 slovo, případně i hudba. 0 čas) má současně reálné i virtuální kouzlo, i když kouzlem je zde míněno zoufalství, duševní i fyzické strádání a trýzeň, i spása ve smrti či aklimatizaci. Pozn. 1: Přesídlování obyvatel Estonska do SSSR probíhalo v letech 1941 - 1942, a potom na podzim roku 1944 (ca. čtvrtina obyvatel). Mezitím na známé konferenci ve Wannsee 20. 1. 1942, bylo Estonsko označeno za judenfrei (volně: bez kapky židovské krve - zde na to stačilo ca. 400 mordů). Pozn. 2: Důležitou roli zde hraje i vítr (název, symbol setkání, jediný pohyb na živých obrazech). Pozn. 3: Napadl mě příměr si filmem Petera Weira "Útěk ze Sibiře", který svým vypjatým realismem hrůzu skutečnosti spíš ředí než koncentruje. Pozn. 4: Zdeněk Svěrák by mohl mít radost z toho, kam se jeho primitivní pojetí živých obrazů posunulo. (21.11.2016)