Vyšší moc

Katastrofický film s intimní, ale pořád ničivou katastrofou. Östlund se chce ptát a chce, abych zaujal postoj a projektoval sám sebe do jednotlivých postav. Chce, abych si vybral stranu a tu obhajoval, jenže jakmile si ji vyberu nesu s sebou i nevoli a nevyřčenou výčitku strany druhé. Tudíž je nejlepší rolí zůstat venku jako údržbář/divák a čučet na rozpad zpovzdálí. Jakmile se začnu ptát sám sebe lavina jde skrz kamery i ven. Takhle teda jo. Psychologické cvičení s premisou "co, kdyby" namixované s tématikou genderu, přirozenosti a viny za svou přirozenost. Dokud se Östlund ptá, je bez chybnej. (21.08.2016)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Tak tohle je vztahová depina jak hroší prdel a jako na potvoru se mě trefila do takový divný vztahový situace, takže fakt mám chuť na pelyňěk, abych si trošku osladil náladu. Pokud jde o děj, tak mě teda absolutně neseděl, nebo pokud by si objevil ve vztahu nejěkej výser, tak by si k sobě vzal pomalu cizí lidi a všem říkal (a) ty duševně nejintimnější věci s tím, že budeš zranovat sebe, svýho partnera a přivádět do rozpaků ty lidi ? Jestli jo, tak já teda asi žiju na jiný planetě. A vůbec co scéna to pitomost, třeba s tím sněhem ke konci co to mělo jako znamenat. To je běžný, jít lyžovat když je sněžná mlha ? To si zase jednou vzala pitomost korunu a šla vládnout do filmu, ale ta atmosféra se musí filmu nechat, to každopádně. Viděno v rámci projektu Challenge tour 2015 jako film číslo 9. (05.04.2015)

Dnes žijeme vo svete v ktorom je mužská časť populácie neustále konfrontovaná s rastúcou samostatnosťou a kompetenciami ženskej časti. Argument, že je muž vyťažený v práci už dávno nie je relevantný, pretože žena často buduje vlastnú kariéru a do toho sa stíha starať o domácnosť aj potomstvo. Pre moderného muža sú tieto fakty často spúšťačom pocitov frustrácie a pochybností o vlastnom mužstve a postavení v rodine a aj spoločnosti. Myslím, že veľmi často práve tento fakt, ktorý so sebou civilizácia a emancipácia priniesla, je príčinou partnerských kríz a rozchodov. Niekto by si mohol povedať, že manžel bol neschopný a žena hysterická a malicherná. Alebo z iného uhlu mohla manželka vyzerať zodpovedná a schopná oproti zbabelému manželovi. Pravda je všade a nikde, pretože sa za tým skrýva o mnoho viac. Emancipácia priniesla zo sebou mnohé pozitíva, ale stavia ženy do rolí nadľudí, ktorí musia zvládať všetky ťažkosti všedného života a zároveň byť dokonalé matky a manželky, upravené, sexi a seriózne zároveň. Takýto tlak zapríčiní akurát to, že sú ženy často podráždené a zbytočne posadnuté pocitom kontroly nad celým svetom, ktorý tvorí pre ne práca partner a deti. Muži sú vnímaní ako rovnocenní, ale sami sa často cítia nerešpektovaní až kastrovaní ženou, ktorá je stavaná na úroveň hlavy rodiny. V prípade hlavných hrdinov bola situácia vyhrotená tým, že medzi nimi evidentne viazla komunikácia a neboli schopní tolerovať vzájomné nedostatky. Manželku sklamalo jednanie manžela a naopak jeho zase ponižovalo, ako manželka rozoberala situáciu pred priateľmi, keď on by najradšej zamietol celú vec pod koberec. On nebol schopný priznať svoju vinu a ona nechcela ustúpiť ani o milimeter a naďalej v ňom živila pocit neschopnosti. Všetko mohlo dopadnúť lepšie, keby vzťah nebol narušený, možno by sa všetko odohralo inak, alebo by spolu našli nejaké riešenie. Lenže za daných okolností mala žena pocit, že muž, ktorého si vybrala skrátka nie je schopný zaistiť bezpečnosť jej a ani jej detí. Manžel prepadal pocitu sebaľútosti a odmietal prijať za celú situáciu zodpovednosť. Ako ďaleko asi je schopné takéto manželstvo fungovať? Nehľadiac na to, že dve deti nejavili skoro žiadne známky rešpektu voči rodičom a ich rozhodnutiam, do konca sa snažili prevziať kontrolu nad situáciou, pretože necítili autoritu a správanie rodičov sa im zdalo absurdné. Všetko toto a ešte o mnoho viac, absolútne geniálne sfilmované s tiesnivou atmosférou a bravúrne použitou hudbou ( od tejto chvíle mi vyvstane snímok pri každom posluchu Vivaldiho ) a o nič horšou kamerou. Prostredie horského hotela uprostred zasnežených kopcov evokovalo pocit, že niet úniku a lavína bola ako kríza neúprosne devastujúca všetko čo sa jej postaví do cesty. Myslím, že koľko divákov, toľko názorov a dojmov. Vo svojom žánri vynikajúce a musím doporučiť. (27.08.2015)

„KDE JE TÁTA?…“ /// Östlund, kráčí za svým cílem klidným tempem. Tím cílem je psychologická sonda, od který jsem vočekával víc, než jsem měl. Po prvním lyžovacím dnu přichází lavina, na kterou lidi (asi) reagujou instinktivně. Ne každej má instinkt zabijáka (no dobře, tak hrdiny). Začíná se rozehrávat rodinný drama, který díky dalším postavám vypovídá i o jinejch věcech (sociální kontext?). Ale já se těšil na tu rodinku, páč manželství je složitá instituce i bez lavin. Beru i ten filmařskej přístup. Statický záběry, nebo záběry „vo ničem“, který maj k něčemu (asi) sloužit. Zas takovej frajer nejsu, takže jim to moc nežeru, ale proč ne, ten Vivaldi není špatnej. Posloucháme Ebbu, sledujeme její rozpaky či frustraci z nastalý situace. Jinej úhel pohledu má Thomas. My víme, kde je pravda a škoda, že atmosféra, která se dá krájet nevydrží dýl. Voni toho tady totiž řešej zbytečně moc. Navíc jediná schopná postava je Ebba. Thomasův charakter se vyvíjí dobře, ale pak mě přestal bavit. Pak ta záchrana… to je spíš trapnost. Očekávání splněno na půl. Čekal jsem víc psycho, nějakou filozofii či snad studii člověka, ovlivněnýho nepříjemnou událostí. No nic. Asi si budu muset prožít něco svýho… (což by neměl bejt problém. Su ženatej…) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechápu, proč mě stará přihlásila na lavinovej kurz. 2.) Zjistím, že ani přežití laviny nezajistí šťastnej život. 3.) Thx za titule ,,jneck“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (11.02.2015)