Vlna

Norové ve formě!! The Wave je velmi strhující katastrofický survival s parádními sekvencemi ( Až lituji, že jsem si nepočkal na kino v Lednu). Úvod je lehce pomalejší, klasické navázání kontaktu s postavami a blížící se hrozba, ale jakmile příjde na scénu lavina, která s sebou strhne 80 metrovou vlnu Tsunami v malém odlehlém Norském městě, tak je po srandě. Evakuace,chaos,panika toho největšího kalibru!! Roar Uthaug má talent na vytváření napětí i atmosféry a zaručuji vám, že 20 minut v středě filmu se nebudete moct ani nadechnout, vyslovíte 45 sprostých slov, zpotíte se a možná vám potečou i slzy jako mně. Po hodině The Wave promění subžánry v Postapo,což lehce začne připomínat Španělské Lo Impossible. Šlape to hezky, fungují emoce i empatizmus. Jsem překvapen jak slušné to bylo. 80% (10.12.2015)

Nebýt letní dovolené v Norsku na fjordech, asi bych dal o hvězdičku méně. takhle jsem to měl stále v živých barvách a mohl si představovat ty děsně uzoučké silničky, jak na nich v šílených serpentinách během deseti minut stoupám o osmdesát metrů před obří vlnou. Co se Norům parádně povedlo je atmosféra v ten nejdůležitější moment filmu. Vlna vypadá hodně drsně a úprk před ní divák sleduje se zatajeným dechem. No a během povinné vaty na začátku jsou ke sledování nádherná norská panorámata. Jen ten hlavní hrdina mohl vypadat líp. A samozřejmě skoro všechny norky, které byly ošklivé jako ve skutečnosti :) (16.02.2016)

Norská limonáda v hollywoodském balení. Vlastně jsem nedostal vůbec nic jiného, než kdyby to režíroval třeba Emmerich. Ten by nejspíš potopil půlku světa (oh wait), ale jinak by to mělo přesně tu stejnou šablonu jako v tomhle intimním norském fjordu. Prostě zrzavá rodinka (chyběl už jen pes), která se trochu pohádá, otec geolog, co mu nikdo nevěří, jedna nasraná hora a celá rodina těsně před katastrofou ve velmi nestabilním módu. Pak to praskne, udělá se vlna, potopí se všichni a otec jde celou rodinu zachraňovat, nechybí ani povinné velmi napínavé oživovaní a pak přiběhne dcerka a všichni se obejmou. Konec. Vlastně nic co bych už neviděl. Vlna evidentně CGI modelována tak dlouho, až to sežralo veškerý rozpočet, takže pak už to bylo jen studiové zachraňování ve vodě (já teda nevim, ale mě by asi byla zima, ale tady se všichni tvářili, jako když dojde ke katastrofě někde uprostřed pacifiku). No nic, jako uteklo to rychle, to je známka toho, že jsem se bavil. Jinak vcelku nic světoborného. 55% (12.06.2020)

Katastrofický film dvou kvalitativně rozdílných polovin. Ta první sice jede dle snad všech myslitelných žánrových pravidel i klišé, ale navzdory tomu (či právě proto?) funguje naprosto výtečně. Z velké části i díky tomu, že se sází na krásy Geirangeru, které se to rozhodně nebojí náležitě p(r)odat. Jenomže jakmile udeří tsunami, tak to krom malebné turistické vísky smete i dosavadní kvality a napětí. Místo na působivé přelety nad fjordy, atmosféru znepokojivého napětí či několik linií se zajímavými charaktery se to rázem omezí na jednu zatopenou místnost a jednu "jakože postapo" scenérii, čímž to tratí na uvěřitelnosti a vůbec je z toho takové nevinné hraní si na katastrofu ve studiu s papundeklem. Veškeré postavy krom ústřední rodiny se odepíší a působí to přepjatě, chtěně a tuctově. I tak to má pár (doslova; autobus a záchvat paniky) scén, které z letargie vytrhnou, ale jinak se až příliš často přistihnete, jak se zaobíráte logickými lapsy (a že jich je) a vůbec řešíte věci, které by ani nepřišly na mysl, pokud by to náležitě strhlo. (06.12.2015)

Velmi příjemné překvapení, které ukazuje, že dobré katastrofické filmy ještě nejsou mrtvé. Tady se mi líbí, že se Norové více zaměřily na lidi, jejich vztahy, jejich osudy. Je to celkově niternější a v tomto ohledu silnější. Když ale pak dojde na příval vody, také to nic neztrácí a je to ohromující, až máte chuť také utíkat. (29.12.2015)