Godzilla II Král monster

Monstrozna velkochujovina za obrovske prachy. A tie ja mam rad. "Experimentalnost" jednotky je fuc a tvorcovia nam naservirovali tradicny blockbuster s mnoztvom uzasnych vyjavov, dier v logike a premrstenou stopazou (moj jediny velky problem). Postavy ma na rozdiel od svojho predchodcu bavili (akurat namiesto Chandlera by som si vedel predstavit niekoho charizmatickejsieho), trikovo je to super, zvuk aj hudba su vynikajuce a design monstier paradny. Uzil som si to, ale mam pocit, ze budem vo velmi velkej mensine. 7/10 (30.05.2019)

Chápu, že tímto filmem jdou naproti originální předloze, ale já musím říct, že jako divák se v tom měl strašnej bordel. Godzilla neustále někoho kosila a poznat se to dalo jenom podle barevného filtru, do kterého tvůrci zrovna v tu chvíli zasadili kameru. Jinak to byl snad nejhorší digitální maglajz, co jsem za poslední léta viděl. Ale čínští producenti asi právě toto mají, řekl bych, docela rádi. (01.01.2021)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

Godzilla z roku 2014 dojela na to, že měla pitomý příběh, mizerné lidské hrdiny a chyběla v ní spousta epické akce. Godzilla z roku 2019 dojíždí jen na pitomý příběh a mizerné lidské hrdiny, takže... je vlastně o trochu lepší? Asi jo, žánrovou klasiku nicméně nečekejte. Michael Dougherty totiž opakuje řadu chyb svého předchůdce a jednoduše neumí vystavět smysluplný svět a prodat hrdiny, na kterých by vám záleželo - nebo byste alespoň chápali, co proboha dělají. Jeho výhoda nicméně spočívá v tom, že má v arsenálu čtyři obrovská monstra, a kdykoliv dojde na akci, je to strašně epická podívaná, která díky bohu trikově nijak nestrádá. Warneři do Godzilly vážně nalili hrozný balík a je to vidět. Zároveň však dorazila úplně všechna blockbusterová klišé, včetně klasického obdivování monster, i když by každý člověk s půlkou mozku dávno zdrhal, nebo záporáckých plánů, jež se inspirovaly někde u druhého Thora. Zkrátka a dobře je tu kupa dialogů a "dějotvorných" scén, které byste doma zděšeně přeskakovali rychloposuvem. Pokud vás ale zajímá jen monstrózní akce, nedorazilo jí zrovna málo, takže fandové kaiju jednu projekci rozhodně přežijí. A něco mi říká, že o tohle šlo Doughertymu v první, ve druhé i ve třetí řadě. (30.05.2019)

Dougherty musí být jediný člověk na planetě, za kým když přijdou lidé od Warnerů s olbřímím rozpočtem a neodmítnutelnou nabídkou "pohrát si s Godzillákem i všemi jeho kultovními spolumonstry na volném písečku během jejich probuzení a konce světa", tak ho nenapadne "hmm, to by mohlo být z pohledu lidí, jak to zkoušel ale neuspěl Edwards nebo sžírává satira ve stylu (Šin) Godžiry či ultimátní monster katastrofické béčko plné soubojů titánů odkazující se na klasiky". Ne, jeho napadne "bezva, konečně budu moci natočit interiérovou konverzačku z jakože Avengers Helicarrieru a dodat zadostiučení všem těm vědcům, kteří musí pronášet v podobných filmech ty nehorázné kraviny s vážnou tváří a udělám to tak, že je nenechám to pronášet v pár větách, ale desítky minut a i ty kraviny co řeší budou ještě debilnější než normálně a proložím to uspávající CGI akcí, kde se bude neustále utíkat před něčím co se bortí, a bude to plné natolik generických záběrů na padající mrakodrapy, že ani sami animátoři nepoznají, zda tahle scéna bortícího se velkoměsta neměla náhodou být v poslední marvelovce či dísíčku". A jak řekl, tak udělal. Tyhle déčkové kvazi vědecké žblepty a řešení restartu civilizace Matky přírody, rodiny k žánru neodmyslitelně patří. Pokud tvoří kulisu/předehru k bitvám titánů, nikoli když jsou základním stavebním kamenem. Na monstra tu dlouho sere pes. I když pes... Dougherty. A když už se přeci jen nad diváky tu a tam smiluje, a nabídne to, kvůli čemu na to koukají, tak to postrádá jakýkoli nápad, cool moment, dynamiku, měřítko. Výjimku tvoří několik málo momentů během ucházejícího finále, kdy to je několikrát téměř tím, co to chtělo (a mělo) být po celou dobu. Největší devizou je tak McCrearyho hudba vzdávající jeden hold za druhým. A přitom je v každém ohledu svá. Když ne režisér, tak aspoň on pochopil "vo co gou". (28.09.2020)