Režie:
Tomm MooreHudba:
Bruno CoulaisHrají:
Brendan Gleeson, Fionnula Flanagan, Pat Shortt, David Rawle, Jon Kenny, Lisa Hannigan, Lucy O'Connell, Paul Young, Grethe MogensenObsahy(1)
V bájné krajině starých Keltů žije na osamělém majáku otec s dcerou a synem. Život celé rodiny se obrátí vzhůru nohama ve chvíli, kdy se ukáže, že malá dcerka je poslední z tuleních víl. Jedině ona totiž může písní moře zachránit všechny pohádkové bytosti, které proměnila v kámen čarodějnice Macha. Po vysoce ceněné animované pohádce Brendan a tajemství Kellsu (nominace na Oscara) přichází irský režisér Tomm Moore s dalším kouzelným příběhem v celovečerním filmu. Nádherně animovaný svět keltských mýtů a nadějeplné vyprávění o síle rodičovské a sourozenecké lásky vynesly mladému režisérovi nejen srovnání s největšími mistry animovaného filmu, ale také už druhou nominaci na Oscara. (Aerofilms)
(více)Videa (8)
Recenze (367)
Krásna írska rozprávka štylizovaná neobvyklým grafickým spracovaním. Čarokrásna hĺbka s dôležitým posolstvom pretkaná úžasnou symfóniou tej najkrajšej hudby a dychberúcej hry zvukov. Tam kde Amerika vkladá všetky dosavadné piliere animovaného priemyslu, Európa ťaží z kultivovanej minulosti a z dávno zabudnutých čias, kde si svoje kultúrne bohatstvo vážime najviac. Mne animovaný šperk menom Song Of The Sea pripomenul ako vyzerá čistá krása v rozprávkovom šate. 90% ()
Film je natočený zručně, o tom žádná, a těch pět hvězd objektivně si zaslouží. Až se mi nechce věřit, že za tím stojí ten chlápek, co dělal naprosto zmateného Brendana. Asi za to může i jiný scenárista, Will Collins? Každopádně to s tím věřením není až tak pravda - to, co mě vytáčelo na Brendanovi, je tady také, ačkoliv v menší míře. Tedy jistá nekonzistentnost scén a jasný tah na citové vydírání (což mi přišlo přetažené zvlášť u proměněné sovy). Také postavy se chovají stále divně - jak ten podivně odmítavý otec, jehož chování nakonec nedává smysl, tak ta babička z města, která by z fleku mohla být tou sovou, a vlastně i Ben, jehož změny a proměny nálad jsou někdy na přesdržku. Na druhou stranu má film konzistentní, rozjímavou, prostě irskou atmosféru, dobrou hudbu, některé skutečně povedeně animované scény - jak ze samotného putování, tak potom samozřejmě ta závěrečná, má atmosféru, která dokáže pohltit a nepustit, navzdory oněm výtkám. Trochu mi to připomnělo Vodní děti, ačkoliv to je půl hrané, půl animované, a animované daleko hruběji, a také mne ten film držel v podobném napětí. (Ostatně, ona Píseň moře vykrádá třeba i Posledního jendorožce, co si budeme povídat, a nejen jeho). Ale celkový mix je skutečně povedený, poutavý... jen nevím, jestli se na to má chuť podívat někdy znovu. ()
Už Brendan a tajemství Kellsu mě přesvědčil o tom, že Tomm Moore je tvůrce, jehož tvorbu stojí za to sledovat. Je radost vidět film, který umí pracovat s pohádkovými motivy a oslovovat jimi i dospělé, aniž by se musel opírat o berličku popkulturních vtípků. Film, co dokáže chytře spojit irskou mytologii s přítomností, dokáže se vyhnout lacinému sentimentu a přitom vypráví příběhy, které k citovému vydírání přímo vybízí. Bonus pak představuje originální výtvarné zpracování, které se vymyká nejen tomu, co v kresleném filmu prosadil Disney, ale i standardům současných amerických animáků a počítačové grafiky. Za sebe zvedám palec nahoru a snad jen přidám varování: Píseň moře není svým zpracováním příliš vhodná pro malé děti a to nejen proto, že se u nás promítá v originálním znění. Baladický příběh a myšlenková hloubka osloví spíš ty odrostlejší. Celkový dojem: 90 %. ()
Přístupnější, filmovější, emotivnější a detailněji naanimované, než režisérova prvotina. Zhruba v polovině trochu hapruje tempo, ale celým filmem se nese zvláštní atmosféra irských legend, která na mě působí velmi neokoukaným dojmem a vrcholí krásně mystickým závěrem. Nejkrásnější na tom celém je ale hudba. Ústřední melodie, obzvláště v její verzi v irské gaelštině, je čirá magie a stará se o velkou část zážitku. ()
Bylo nebylo, na starém bělidle panovaly temné časy. Zbídačené kozy už nedávaly tolik mléka co kdysi, slepice též snášely pomálu a nedaleká pole zela ubíjející prázdnotou. Starý kovář Mrdumil se svoji ženou Varlenou se snažili situaci napravit, seč jim společné síly stačily, ale bída byla neúprosná. Co je však trápilo mnohem více, nežli smutné pohledy na znepokojující pustotu, byla jejich dcera Gertruda. Byl sychravý podvečer, Varlena zrovna škrobila Mrdumilovy varlata, za přivřenou okenicí si hrála dvě koťátka, vzájemně si lízajíce anální otvory, když v tom Mrdumil zčistajasna vyhekl "Drahá Varlenko, měli bychom dceři dohoditi nějakého nápadníka, ještě nikdy nesdílela lóže s mužem!". Varleně zlehka zasvrběla kunda a posléze nadějně pronesla "Však ona to holka nějak zvládne, i když je jí teprve čtyřicet." "Zítra bude vískou projíždět princ Honislav," pokračoval Mrdumil "poprosím jej, zdali by nebyl natolik milosrden a Gertrudu neobhospodařil." A jak kovář řekl, tak se i stalo. Na druhý den ráno postávala Gertruda před stodolou s připraveným lůnem, křečovitým úsměvem nešikovně maskujícím paradentózu a hustými kadeřemi černých chlupů na mužných lýtkách, bezděky vlajících ve vzduchoprázdnu. "Nu tož," zahromovala Gertruda "konečně mi tu píču někdo vymete!" A náhle se zjevil on! Překrásný elegantní manekýn, ze kterého se jí ztopořily všechny tři vlasy na hlavě. "Ty musíš být spanilá slečna Gertruda, je tak?" pověděl chraplavým, mužným hlasem. "Ano, je to tak, můj pane." Honislav beze slov popadl Gertrudu kolem pasu, odkráčel s ní do stodoly, tam její tělo uložil na vlhký slamník a záhy jí zpod šatů stáhl teflonové prádlo. "Smrdí ti kunda!" zapěl tiše do dáli. "Ale Honislave," opáčila Gertruda ustaraně "vždyť to je přeci přírodní vůně vzácné neposkvrněnosti!" Honislav na svoji milovanou významně pohleděl a souhlasně zamumlal "pravdu díž, milá má nevinná, pojďme tedy na to!" A tak Honislav Gertrudu jedním přesně mířeným mrdem zprofanoval a objemnou závějí semenné plazmy jí burácivě potřísnil kalikovou náprsenku a polovinu ohavného obličeje. "Tak jaký jsem byl, drahá?" optal se pyšně. "Bylo to neuvěřitelně romantické, velevážený Honislave, jste rozený milovník!" procedila Gertruda mezi zuby, snažíc se z nich vysrkat poslední zbytky lepkavého ejakulátu bohatého na vápník. Honislav se vítězoslavně poplácal po mohutných bedrech, Gertrudě špičkou prstu setřel lesknoucí se krůpěji mrdky z koutku rtů a zasněně jí pohleděl do šedého zákalu. "Já vím..." V ten moment se zpoza obzoru vynořilo ohnivě planoucí slunce, štěbetavé ptactvo rozehrálo svoji velkolepou árii a i ty kočky si své prdele lízaly konečně s radostí. Gertruda s Honislavem spolu žili šťastně až do léta páně 1942, kdy do země emigrovali nacističtí pohlaváři a celou osadu vyvraždili. A pokud je nikdo nepohřbil, tak v bramborových polích jejich ostatky hnijí dodnes... mno, tak jsem čekal něco na tento způsob, tedy takovou pohádku pro dospělé, ale Plíseň kůže je pohádkou jen a jen pro děti. Proto mi trochu uniká, proč tady z toho každej teče jak latrína, neb zas tak hustodémonský to nebylo a pokud je vaše IQ vyšší než dnešní datum a nejste pětiletý capart obdivující pastelové barvičky, tak tady tuto napomádovanou nudu asi nebudete tak květnatě glorifikovat. Každopádně dvě pizdy dávám za jednoduchou a rozkošnou animaci, jež mi dala vzpomenout na ty dětské vlhké noci, které jsem neúměrně dlouho trávil pod peřinou s komiksovým hentai pornem vlastní výroby. () (méně) (více)
Galerie (34)
Photo © WestEnd Films
Zajímavosti (16)
- Na policích v Machině doupěti lze spatřit model Danova přívozu či majáku, kde Ben a Saoirse bydlí, ale také třeba křesťanské jesličky. (Wolffram)
- Stejně jako Brendan a tajemství Kellsu (2009), i druhý film režiséra Tomma Moorea je přímo napěchovaný symbolikou. Například jméno Saoirse znamená v irštině "svoboda", Bronach (Benova matka) zase "zármutek". (Wolffram)
- Film vychází z irské pověsti o selkiích. Jsou to bytosti, které žijí ve vodě, ale mohou na sebe vzít lidskou podobu a pobývat na souši. (dinamit_1)
Reklama