Dust
Dust of the Ground
Režie:
Vít ZapletalKamera:
Ondřej BelicaHrají:
Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa, Hilda Novotná, Rudolf Fuchs, Miroslav Babuský, Karel VlčekObsahy(1)
Mrtvice otce odstartuje příběh tří dnů a dvou nocí v životě jedné rodiny. Kvůli ní přijíždějí k rodičům na venkovskou samotu oba synové se svými partnerkami. Po dlouhé době jsou společně na jednom místě. V domě se pomalu zastavuje čas, pietní nálada vybízí k meditacím o základních otázkách života. A nenápadné, podivné náhody směřují jejich cesty nepředvídaným směrem. Decentní snímek, spoléhající na divákovu aktivní spolupráci, navrací do české kinematografie duchovní rozměr. (Artcam Films)
(více)Videa (5)
Recenze (40)
Tento film mě totálně minul. Krásná výtvarná kamera sice měla něco do sebe, jinak to ale byl děs a nuda. Žádná pointa, jenom ubulené zírání do prázdna a do přírody za zvuku cvrčků a osiky. Postav bylo zbytečně mnoho, a tak jejich charaktery nebyly příliš propracované a při interakci působily velmi mělce. Dialog mezi nimi navíc často úplně chyběl a když už se výjimečně dostavil, působil zcela nuceně a prostoduše. Z této rétoriky, která byla rozličnou přírodní výplní nastavena na nesnesitelných devadesát minut, jsem málem umřel nudou ještě dříve než chorý otec na plátně. 2/10 [KVIFF 2015] ()
Minimalistickým filmům s prvky spirituality fandím, zvlášť když vzniknou u nás. Prach do této kategorie sice rámcově spadá, ale podle mě ji bohužel nedokáže naplňovat - skoro bych řekl, že se zakládá na jejím nepochopení. Narativně vyprázdněné filmy totiž mohou fungovat ve chvíli, kdy divákovi dají dostatek materiálu k přemýšlení. Mohou například zamlčovat, nebo spíš naznačovat motivace postav, provokovat zatajováním nebo jen postupným odkrýváním informací a tak dále. Stejně tak mohou využívat nadpřirozených motivů (nebo aspoň stylem vyjadřovat jejich tušenou přítomnost) k tomu, aby posílily onen spirituální mód. Prach se ale po většinu času omezuje na banální dialogy, které po vzoru Antonioniho (režisérův vzor) mají zřejmě dokládat odcizenost postav, ale po určité době začnou vyznívat skoro až sebeparodicky. Co na tom, že kamera je fantastická a herci po většinu času velmi dobří (fotogenická Hana Jagošová je top)... zkrátka není odkud brát. Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu. Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů...) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze. Přitom to napřed vypadá tak slibně. Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba. ()
Konečně jeden povedený domácí případ filmového minimalismu. Film, kde jen sledujeme počínání postav v těžké životní situaci, přičemž se neočekává žádné vytahování kostlivců ze skříně a jiná „dramata“. Film, u kterého můžeme v klidu přemýšlet i o vlastních rodinných vztazích a vztahu ke světu obecně. Z těch neokoukaných herců a neherců mi přišla nejpřirozenější Hana Jagošová. Čtyři hvězdičky proto, že autor vše komponuje natolik pečlivě, až to nakonec působí přece jen trochu uměle. ()
"No konečně!" A to především ze dvou důvodů. Jelikož se během posledních tří let, kdy tento film vznikal, ukázalo, že svět je vcelku nevyzpytatelný, prvním důvodem tohoto zvolání je, že film se vůbec podařilo dokončit. Ačkoliv by sám autor pravděpodobně řekl něco jako "v pohodě" nebo "všeho do času a Bůh na věky", tak já, jsa obeznámen s většinou komplikací, které během natáčení nastaly, mohu s čistým svědomím odpřísáhnout, že napsat, přesvědčit lidi, zafinancovat, zprodukovat, natočit, sestříhat, ozvučit, nebo třeba jen vymyslet název filmu nebyl žádný med. Přihlédneme-li navíc k faktu, že se jedná o školní film (byť s decentní účastí České televize), můžeme všem autorům směle pogratulovat a společně se podivit, že celkový rozpočet tohoto filmu se prakticky rovnal částce, která se na českých bijácích jistého druhu třeba jen procateringuje, projezdí nebo prošmelí. To všechno by ale bylo zcela bezvýznamné, kdyby mé úvodní zvolání neplatilo i kvalitám filmu. Když se podíváme do většiny zemí, včetně Argentiny (Alonso), Maďarska (Tarr), Turecka (Ceylan), Íránu (Kiarostami) nebo Kazachstánu (Omirbajev), tak všude najdeme alespoň jednoho filmaře se zašlouženým celosvětovým diváckým ohlasem (i kdyby mělo jít jen o ohlas festivalový). Tím "zaslouženým" mám na mysli především chuť a odvahu experimentovat a také schopnost vést diváka, oboje v souladu s potřebou vyjádřit nejzákladnější, řekněme, humanistické myšlenky. Po těchto úkazech experimentu a humanismu se v české kinematografii (s výjimkou filmů Švankmajera a Vojnára) doslova "zaPrášilo". :-) Slovní hříčku lze i otočit, totiž, že na tyto úkazy sedl Prach, čímž se dostávám k závěru - mám totiž pocit, že právě Prach je těmito úkazy prodchnut. Uvidíme, co na to diváci. ()
Galerie (13)
Photo © Ondřej Belica
Zajímavosti (3)
- Film vznikl v koprodukci FAMU, ČT, Barrandov Studios, Libora Sekerky a Produkce Radim Procházka. V nejnejistější fázi natáčení před vstupem ČT do koprodukce pomohlo drobnějšími částkami a umožnilo tak pokračovat v natáčení v tzv. "punkových podmínkách" i několik uživatelů csfd.cz. (Vitex)
- Jedná se o poslední celovečerní film, který byl vyvoláván v barrandovských laboratořích. Jen necelých sto metrů 35mm materiálu z dotáček bylo vyvoláno v laboratořích ČT, protože barrandovské laboratoře byly několik dní předtím zavřeny. (Vitex)
Nevím, jestli by se našel umělec, kterého by potěšilo, že někdo na jeho dosavadním opus magnum jako největší přednost vyzvedne pečlivost. (Zvláště jedná-li se o dilo takové suverénnosti, jaké v jeho domovině zdaleka nedosahují ani laureáti titulu zasloužilý umělec.) Přesto: Absolventský film Víta Zapletala Prach je především velmi pečlivý. Volbou a kompozicí záběrů počínaje, přirozeným projevem (skvělých) účinkujících pokračuje, ošetřením rozběhu a dojezdu filmu či kladením úvodních titulků konče. To ale ještě není ta pečlivost coby největší přednost. Pečlivě se dbá, aby se ve filmu nedělo skoro nic, ale aby se toho dělo velmi mnoho. Aby byl divák účasten dramat a traumat jedné každé postavy, aniž by byl nucen přihlížet nějakým dramatickým scénám. Opravdu nevšední pečlivost musí stát za vnitřní napětí překrývajícím poklidem, v němž se celý film odehrává. Zvlášť obdivuhodná je pečlivost způsobu, jakým jsou před diváka kladeny jednotlivé události, aby působily co nejdůrazněji a přitom zcela neokázale. Pečlivě jsou užívány i drobné „návodné“ prvky (např. pověšení obrázku či pověšení bundy), které nemají cokoli vysvětlovat nebo zdůrazňovat nebo (nedejbože) dojímat diváka. Uvedené příklady mají jaksi časovou, upomínací funkci (každý jiným směrem). Díky vší této pečlivosti dosahuje autor velmi silného účinku nejen estetického, nýbrž také otevírá divákovi cestu do hlubin lidského žití, někam k jeho klíčovým uzlům a spojům, aniž by jakkoli psychologizoval, aniž by vůbec musel cokoli říkat, aniž by ukazoval něco jiného než všední vztahy a všední bolesti všedních členů jedné všední rodiny. Je obdivuhodné (a osvěžující), že Zapletal k tomu, co se v jeho filmu děje, nepotřebuje, aby jeho postavy předváděly nějaké (ve filmech tak samozřejmé) hysterické výlevy. Na druhé straně nepotřebuje své postavy ani vměstnávat do nějaké tzv. artové formy. A za třetí neváhám tvrdit, že v Zapletalovi povstává tvůrce silný jako sám Bergman, který se však zcela obejde bez jakékoli bergmanovštiny (ostatně jeho vlastní filmové vzory jsou zcela jiné). Čímž mohu navázat na aspekt, který může (většinového českého) diváka zaskočit, ba i znechutit (dál budou SPOILERY; „navázat“ proto, že v tomto ohledu stojí Zapletal a Bergman na opačných pólech): je to fakt, že coby všední rodinu představuje rodinu věřící (jeden z bratrů je praktikující katolík, což evidentně převzal od rodičů; jednou z charakteristik mladšího bratra naopak je, že v tomto ohledu stojí mimo – musel jsem napsat „stojí mimo“, protože, jak je pro Prach příznačné, není nám umožněno nahlédnout do minulosti postav či do jejich motivací). Křesťanská víra (resp. způsob příslušného nažívání) zde není tématem, provokující je ale samozřejmost, s jakou se postupem filmu představuje coby přirozené zázemí těchto lidí – a je evidentní, že autor se k tomuto zázemí hlásí. Kdo chce, snadno může nejeden tématický prvek Prachu zdůvodňovat právě odtud, já ale nechci. I když vím, že Bergman je svými filmy v právu, vím také, že v právu je i Zapletal, ukazuje-li úplně opačný obraz toho, co může znamenat být členem věřící rodiny. Ostatně gesto ruky v závěru modlitby staršího bratra patří k esteticky nejsilnějším filmovým momentům všech dob. () (méně) (více)