Werckmeisterovy harmonie

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)

Můj nejlepší zážitek z kina. Scéna v nemocnici je vrcholem kinematografie. A jaksi tuším, že ten pocit naprostého ohromení, souznění s neuvěřitelnou silou vyvěrající z plátna a podobající se až transu, se už nikdy u žádného jiného filmu nebude opakovat. Werckmeisterovy harmonie považuji zatím asi za to vůbec nejlepší audiovizuální dílo, co jsem kdy viděl. (23.05.2011)

Tedy, pokud je toto nejstravitelnější Tarrův počin, tak si budu příště hodně rozmýšlet, jestli mu dát další šanci. Strašně těžce se mi hodnotí, protože jsem se do snímku nedokázal pořádně vložit za celou jeho délku, či možná právě kvůli té délce a rozvláčnosti. Na druhou stranu ty působivější scény na mě opravdu zabíraly a silně. Myslím hned tu první hospodskou, setkání s velrybou, nemocnici, další setkání s velrybou. V těch momentech jsem si říkal, že něco tak silného jsem již dlouho neviděl. Ovšem mezi nimi pro mne byla jen a pouze tma. Chvilkama nadšen, ovšem většinu jsem trpěl. (20.03.2012)

Kniha, ktorú som nedávno dočítal, mala taktiež hlboký filozofický presah, akurát sa vo svojej ťaživosti a ťažkopádnosti pre mňa (ako pomalého čitateľa) ťahala niekoľko týždňov. V tomto smere ju film presahuje, pretože nie len, že má pri rovnakej hĺbke rozumnejší rozsah a svižnejší štýl (jasné, znie to trochu paradoxne pri jedenásťminútových záberoch), ale najmä oplýva prvkami, ktoré kniha nemala - a to je fantastická čiernobiela kamera (!) s úžasne komponovanými dlhými zábermi, nahradzujúcimi Krasznahorkaiove nekonečné (20 riadkov trvajúce) vety a jemný, presný hudobný motív. Je to podobných 5 hviezd ako som dal napríklad Nebu nad Berlínom - nebola to úplne moja šálka kávy, vo svojom naračnom minimalizme to pravdepodobne nikdy nebude môj obľúbený film, no jeho kvality sú nespochybniteľné a absolútne. Tarrov film pripomína tú veľrybu - je rovnako ťaživý, mŕtvolný, zapáchajúci rozkladom, no zároveň nežný, krehký a svojím spôsobom monumentálny. (12.09.2022)

Film, který se pišní NÁDHERNOU počáteční scénou, který drtí diváky nepochopitelnými motivacemi jež ovládají obyvatele už zřejmě psychicky zdecimované komunity. Režisér mučí diváka prostředky na pokraji únosnosti, pokud na to divák zrovna "nemá", zřejmě celý snímek shlédnout nevydrží. Přiznám se, že jsem při sledování tohoto filmu "na to neměl" (náladu, energii, chuť vytrvat" - přesto jsem se dokoukal do konce a netroufám si to hodnotit ... něco v tom totiž přece jen je... je to spíš jako CHCÍPLÁ VELRYBA, svým způsobem fascinující, přesto "úděsné" (30.07.2008)