Herz aus Glas

Složité, senzibilní a pro někoho klidně i dost nesympatické. Těžko o tom něco napsat; je dobré znát zápletkovou osu předem, nebo si ji aspoň přečíst po projekci. Protože jenom tak se dá potom soustředit na úplně jiné hodnoty: chvíli je deformace tváří, postav a jejich protagonistů, stejně jako celého tohoto Herzogova světa, únavná a nezajímavá (záměrně odpudivá), chvíli ale - a to v místech "zastaveného času", v pasážích, kdy se dění umlčí, a atmosféru utváří k divákovi vřelý hudební pod- či základ společně se záběry (krajiny, přírodních detailů a celků) - vše výtečně "hřeje". Málo slov, více důkladné práce s mizanscénou v této kostýmní a rekvizity využívající (a atrakce: foukání skleněných výrobků v továrně) zadýchané, metafyzické tragédii s podivuhodným koncem. (Hromadné obrazy jsou nasvěcovány jako stará malířská díla.) (03.11.2010)

Werner Herzog, tvůrce fascinujících ´Fitzcarraldo´ a ´Aguirre, hněv Boží´, samorost, originál, který kašle na diváckou odezvu a točí si filmy podle svého. Tenhle film předcházela pověst, že herci v něm zangažovaní byli zhypnotizováni, což jsou samozřejmě babský klevety, ale opravdu to tak vypadalo, vzhledem k tomu, s jak strnulými výrazy předříkávali svůj text a jak nepřirozeně ve svém hereckém projevu působili. Film má opět podmanivou "herzogovskou" atmosféru, s brutálně pomalu plynoucím dějem a s plno absurdními situacemi, které vypadají vskutku bizarně. Vesničani chodí po vsi jako zombíci vystřiženi z Romerova filmu, dva chlápci sedí v hospodě u stolu naproti sobě a s naprosto netečným výrazem, bez jediného slova a významu pro děj se tahají za vlasy, polévají se pivem, či si rozbíjejí sklenice o hlavu a povídají si o tom, jak si na sebe lehnou, jiný chlápek se strnulým pohybem a vějířem karet v ruce se jde podívat na požár a pak se zase bez jediného slova vrátí zpět, jakýsi vesničan tančí se svým mrtvým kamarádem a do toho všeho neustálé prostřihy na vytlemeného dědulu v křesle atd atd. Někdo tomu může říkat obrazy s filosofickým přesahem, jiného to může upřímně pobavit, někoho třeba i znechutit. Děj se točí kolem vesnické sklárny a pátrání po receptuře charakteristického produktu sklárny - rubínového skla - kterou si s sebou vzal do hrobu místní rodák. Vše v povzdálí sleduje a příběhem de facto provází postava, která žije v horách, umí předpovídat budoucnost a chrlí ze sebe jednu filozofickou myšlenku za druhou. Příběh "občerstvují" záběry na magicky krásné přírodní scenérie (přičemž ty v úvodu jsou záměrně jakoby z vadného filmového pásu) za doprovodu působivé hudby. Vše dohromady tvoří celek, který svým vypravěčským stylem někoho může k smrti nudit, jiného přinutit fascinovaně zírat na plátno. U mně to je tak něco mezi, proto dávám neutrální 3*. Opravdu těžko hodnotit :o) (18.03.2006)

Nechcem, aby to znelo nejako namyslene. Ale som rada, že patrím k tým málo ľuďom, ktorí dokážu plne oceniť takéto ťažko zrozumiteľné filmy. 18. storočie zobrazené ako nikdy predtým a potom. Dobová hudba neskutočná. Niekto sa raz vyjadril, že omnoho viac uznáva tvorcov komercie než tvorcov undergroundu. Je totiž omnoho ťažšie trafiť sa do vkusu obrovského množstva ľudí než do vkusu pár fajnšmekrov. Je pravda, že takéto filmy privedú do tranzu naozaj málokoho. Ale vybraná cieľová skupinka si to fakt užije. (28.07.2017)

70% Jedna z příkladně divnějších herzogových věcí, ale už za ten geniální soundtrack Popol Vuh a Josefu Bierbichlerovi a jeho výraznému akcentu nemůžu jít pod čtyři. Zdali všichni herci hráli pod vlivem hypnózi nevím, je čas prolistovat si znovu knihu Herzog on Herzog a ujistit se jestli je to fáma nebo ne. Nicméně podstatná většina výkonů v HERZ AUS GLAS je fakt výrazně mimo. (03.05.2017)

Ve stísněně uzavřeném prostoru malého panství se v žhoucích výhních rodí krvavě rudé sklo, které dodává vesnici prosperitu a v pánech zase krotí běsy a dodává klid. Proto, když tajemství zahyne společně se sklářem, v mladém šlechtici se probudí šílenství a vesničané se s ním také pomalu začnou propadat do kdysi rudých střepů skleněného pekla._ My se s Herzogovými filmy navzájem prostě máme rádi. (03.11.2010)