Já, Daniel Blake

(68/2017) / Téma a message filmu vystupujú do popredia. Príbeh v podstate absentuje a chýbali mi aj výraznejšie emócie, keďže film pojednáva o zložitej životnej situácii. Pozitívom je hlavný herec Dave Johns, ktorý dokázal dať filmu tvár a perfektne zahral svoju rolu, hlavne v scénach ukazujúcich ako zložitý a paradoxný vie byť sociálny systém pre tých menej "vyhovujúcich". Škoda, že film je noazaj príliš civilný a nedokáža zabaviť aj vo filmovej rovine. (6/10) (24.03.2017)

Ja, Daniel Blake si nevyberá vedľajšie kľukaté cestičky, šľape priamo na vaše city a uplatňuje princíp smiech cez slzy, Osobne mám radšej zložitejší prístup, pri ktorom nie je potrebné priamočiare citové vydieranie, kvalitný film predsa nepotrebuje o emócie žobrať, Film má svoje muchy, má však aj veľmi silné scénky a sympatické postavy. K divákovi je úprimný, je kruto reálny a potvrdí vám len to, čo už sami dávno viete - čestnosť a pracovitosť je vám na nič, najmä v dnešnom svete. Pretože keď padáte a potrebujete od systému podať pomocnú ruku, namiesto nej vás ešte posunie bližšie k priepasti. Videné na Arf Film Fest 2016. (26.06.2016)

Ken Loach takéto snímky točiť vie. Podobne ako napr. v Kes (1969) aj tu sa civilným spôsobom zameral na sociálne problémy spoločnosti, konkrétne na chudobu a nezmyslený byrokratický systém. A medzi riadkami kdesi v pozadí je cítiť aj silnú sociálnu kritiku tohto stavu. Spôsob prenosu tohto posolstva smerom k divákovi síce nebol tak šikovný a inteligentný ako je tomu napr. u C. Chabrola, no zato bol divácky prístupnejší a emotívnejší, pričom sa mi nezdalo, že by malo ísť o niečo účelové alebo umelo dotvorené. Skrátka takto ten sociálny systém funguje. Možno mi tu trocha chýbalo poukázanie na všeobecnú nespravodlivosť, kde niekto, kto si to nezaslúži pomoc dostane a chudák ten, kto celý život ťažko pracoval zomiera od hladu. V súčasnosti naozaj pálčivá téma, nielen na Britských ostrovoch. Slušný nadpriemer. 80/100 (07.07.2017)

Vždy když nějaký film vyhraje Zlatou palmu, tak mám velká očekávání. Možná toto umocnilo mé mírné zklamání. Po skončení promítání jsem sice slyšel smrkání do papírových kapesníčků a vzlykot. Avšak můj pocit z filmu byl, že až moc pateticky hrál na city diváků. Čímž se odrážela určitá nereálnost, jak byrokratické situace, komunikace a emancipace mezi lidmi funguje. (09.10.2016)

„Dane, vyjebou s tebou, varuju tě. Udělají z tebe naprostýho zoufalce. Není to náhoda, je to plán. Znám tucet dalších, kteří to vzdali.“ - „Vybrali si špatnýho, jestli si myslí, že to vzdám. Jsem jako pes, co nepustí kost.“ Jenže ani „zakousnout se“ nemusí v tomhle boji stačit…Tím, že už znám o 3 roky mladší Loachův snímek Pardon, nezastihli jsme vás, ocitl jsem se na známé půdě. Oba filmy jsou vystavěny na podobných základech. Znovu jde o depresivní, tíživý, ale zároveň alarmující, kvalitní film. I přes jistou emocionální vyhrocenost postav jim opravdu fandíte. Loach znovu přesně pojmenovává sociální problémy dneška, zde se zaměřil na staršího pracujícího po infarktu a matku samoživitelku. Jejich souboj s byrokracií a neochotou je vyčerpávající až do symbolického konce…za mě to budou silné 4*. „Pokračujte prosím v zápisu a najděte někoho, kdo vám pomůže s hledáním práce na webu. V opačném případě byste mohl přijít o vše. Nedělejte to. Už jsem to viděla. Dobré, poctivé lidi na ulici.“ - „Děkuju, Ann. Ale jakmile ztratíte sebeúctu, končíte.“ (24.07.2022)