Ztratili jsme Stalina

Satirická fraška je to mrazivá. Přestože film předvádí partu postarších legračních páprdů, kteří mají problémy se zády nebo s kocovinou, zároveň je v druhém plánu vidět, že jsou to páprdové, kteří poslali na smrt desetitisíce, možná statisíce lidí (v případě Stalina – milióny). „U Stalingradu byla taková zima, že jsme házeli granáty po německých zajatcích, abychom se zahřáli.“ Historická fakta nemusí zcela sedět, tady jde o pocit. Skupina soudruhů, co se rve o moc, jak psi o kost, rozhoduje o mnohamiliónové zemi. Jistěže film děj zhušťuje a žene do karikatury, přesto některé věci zachovává. Molotov skutečně zůstával Stalinovi věrný, přestože ten mu bezdůvodně zavřel ženu. Chruščov, který z tahanic o vládu nakonec vyšel vítězně, opravdu dělal Stalinovi šaška. Pletichy v malé skupině všemocných a zlomocných drtily celou zemi. A co je nejhorší, ale zároveň běžné, lidé to přijali. Že nenormální je normou. I ti, které nechal Stalin popravit, umírali se jménem svého vraha na rtech. SHRNUTÍ: Pro všechny, kteří s nostalgií vzpomínají na „staré dobré časy“. Pro všechny, kdo si myslí, že současnost je jenom nepřetržité zlo. Pro všechny. (17.08.2018)

Satira není jednoduchý žánr a na filmovém trhu je vysoce nedostatkovým zbožím. Při minimální konkurenci snese Iannucciho snímek nejen označení satira roku, ale s největší pravděpodobností by se umístil na medailovém místě i v soutěži o satiru desetiletí. Výtku na neaktuálnost až vyčpělost námětu neberu. Nenápadný půvab autoritářství slaví úspěch, kam se podíváš, kult osobnosti kvete nejen v Turecku, ale i v zemích, které jeho tradici dosud nepěstovaly. Neomalený boj o politický vliv vedený všemi prostředky je nadčasové téma a v Rusku byl Gruzínec Stalin v lidovém hlasování zvolen největším Rusem. Stačí sledovat libovolný z dílů ruského dokumentárního seriálu Zapomenutí vůdci a pochopíte, jak moc je stalinismus zadřený pod kůží ruské společnosti. Iannucci se satirou zabývá dlouhodobě a je v ní na domácí půdě. Musíte mu ovšem prominout, že jeho pojetí satiry nenosí sametové rukavičky, ale vyznačuje se cynismem, přízemností a vulgaritou. Problém může nastat i pokud si satiru spojujete s třeskutou komikou. Iannucci sice umí skvěle pracovat s jízlivým sarkasmem a sžíravou ironií, ale tak prohláškovaná, odlehčená a rozjuchaná jízda, jako byl svého času např. Život Briana, to ani zdaleka není. Film je místy až mrazivě krutý a jeho další kámen úrazu může představovat autenticita prostředí a postav. Nedá se říct, že by na ní Iannucci ztroskotal, zkrátka ho nezajímala a neřešil ji. Michael Palin by byl skvělým představitelem Neville Chamberlaina v hypotetické satiře o Mnichovské dohodě, Vjačeslava Molotova mu ale uvěříte stěží. Podobně, kdybych hledal herce pro obsazení maršála Žukova, Jason Isaacs by na mém seznamu určitě nefiguroval. Přesto právě obsazení u mě boduje natolik, že se přikláním k nejvyššímu hodnocení. Jeffrey Tambor je ve své miniatuře narcistního slabocha coby Malenkova jednoduše perfektní, ale film si ukradli pro sebe rtuťovitý Steve Buscemi v roli intrikánského, lstivého Chruščova a převážně divadelní, a tudíž relativně neznámý herec Simon Russel Beale je coby brutální a cynický Berija fascinující. Místy z něj jde opravdu strach a jste rádi, že sedíte v kinosále a nikoliv jemu tváří v tvář. Ztratili jsme Stalina je film, který řadě lidí nesedne, ale já ho slupnul Iannuccimu i s navijákem. Celkový dojem: 90 %. (14.07.2018)

Výborně obsazená a zahraná politická satira, kde konverzace srší jak kanonáda z kalašnikova. Působilo to na mne však rozporuplně - humorné či vtipné situace na pozadí politických komplotů a masových poprav podaných vážným tónem - navíc s ohledem, že to nejsou filmové výmysly, ale mrazivá historická reálie. Prostě mi ten humor připadal trochu vynucený, aby se divákovi z těch politických nechutností nedělalo šoufl. (viděl jsem: 2x) (23.05.2018)

V mnohom desivá a fascinujúca filmová komédia a dráma. Veľmi dobre roztriedené. Nemôžem to ale nazvať dramédia. Lebo to by skôr patrilo iným filmom. "The Death Of Stalin" má v sebe prvky komédie, no rozhodne to podľa mňa nie je film, na ktorom by sa človek neustále zabával, ako to bolo napríklad nedávno v prípade "Game Night". Komédia skôr plynie z dialógov a situácií, ktoré sú miestami absolútne absurdné, no súčasne človek nemá problém im uveriť, lebo to bol Sovietský Zväz v 50-tych rokoch. A sami vieme, čo sme tu mali my za situáciu v 50-tych rokoch. Postavy sú napísané veľmi dobre, dialógy sú silné, no súčasne človeka až mrazí, keď vidí aké praktiky v tej dobe fungovali a ako všetci bojovali jeden proti druhému iba preto, aby si upevnili svoju moc a mohli zasadnúť na stoličku, ktorá ostala po Stalinovi prázdna. V realite si myslím, že ide o dobré, silné a efektné dielo. Dokonca si myslím, že niektoré postavy sú zobrazené tak, aby sme dokázali viac preukázať svoje emócie voči nim, či už pozitívne alebo negatívne. A najviac tu podľa mňa naložia práve Nikitovi Chruščovovi. A dobre mu tak. Myslím si, že história nás o týchto osobnostiach učí veľmi málo. Aspoň minimálne z toho, čo si pamätám zo základnej a strednej školy. A občas treba vidieť aj ich iné stránky. Takže film úprimne oceňujem. Nemyslím si, že je určený pre všetkých, ale rozhodne stál za môj čas. Hodnotenie: B (27.02.2018)

Dům z karet démonizuje politiku jako prohnilé zlo, dánská Vláda předkládá výbušný ideál toho, jak by měla politika vypadat, klasická satira Jistě pane ministře zesměšňuje nekompetentnost a umanutost vrcholových politiků a česká Kancelář Blaník snímá vinu z politiků tím, že jako strůjce všeho zlého ukazuje profesionálně odosobněné prospěchářské lobbisty. Tuto mapu, na které si může každý divák vybrat, jaký z obrazů politiky konvenuje jeho předsudkům či ideálům, zásadním způsobem doplňuje britský satirik Armando Iannucci, který na rozdíl od všech ostatních ukazuje politiku jako neřízený chaos. Příznačně díky tomu ve svých scénářích v čele s fenomenálním a pro mnohé epigony inspirativním politickým sitcomem "Je to soda" (The Thick of It) dokáže skrz jednotlivé figury obsáhnout takřka všechny ze zmíněných pohledů na politiku. Výchozí situace snímku "Ztratili jsme Stalina" je přesně oním typicky iannucciovským politickýcm chaosem, a to nejen ve smyslu toho, co se rozjelo bezprostředně po smrti Stalina, ale i ve smyslu celého zdegenerovaného totalitního režimu SSSR pozdního stalinismu, kde ve vysokých funkcích setrvají pouze inkopetenti, cvoci, patolízalové, manipulátoři a magoři, protože všichni schopní lidé byli zlikvidováni. (07.07.2019)