Playtime

A třeba spoďáry byste si s ním vyměnit nechtěli, co? Moje druhé setkání s Tatim dopadlo (kupodivu) ještě o něco málo hůře než to předchozí. První hodina by se snad dala považovat za "alespoň" absolutně nezábavnou satiru s původně asi dobrým záměrem (no tak jo, nápad s odpadkovým košem v řeckém stylu špatný nebyl), ale dění na večírku byla jedna dlouhá, otravná, nikdy nekončící nuda, která mě každou svoji další minutou víc ubíjela, uvnitř rozkládala a na konci vyplivla apatického, s pěnou u úst a sotva hmatatelným pulsem (jediný dobrý fór s falešnými dveřmi byl navíc zničen neustálým opakováním). Takže s panem Tatim se nerozcházíme zrovna v nejlepším, a tak nějak doufám, že už se příště nebudeme muset setkat (ne, na film jsem se nedíval dobrovolně). (20.10.2012)

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)

Vynikající film s matoucím názvem, protože jestli tady o něco nejde, tak o "čas her". Pan Hulot se ocitá v přetechnizovaném plechově neútulném světě, ještě nevyzpytatelnějším než je dům jeho příbuzných, který jsme viděli v Mém strýčkovi. Není vůbec důležité, co vlastně přišel do té obchodní monsterbudovy vyřizovat, ani nečekejte souvislou zápletku. Jde o detaily. O drobné mozaikovité postřehy něčeho, co třeba vídáte obden, ale pořádně si toho všimnete až Tatiho očima. Muži, stěhující velkou skleněnou tabuli, se pod tou tíhou pohupují v kolenou, takže zdálky vypadají jako přiopilé bajadéry, výklad lahůdkářství osvětluje zelený neon lékárny a všechny lákavé pochutiny tím mění v jedovatě zelené blafy, uklízeč, vyzbrojený lopatkou, podezřívavě nahlíží pod sedadla jako lovec, připravený vystřelit a tak dále a tak dále. Takových drobných gagů jsou ve filmu stovky, odehrávají se v několika plánech současně a chce to víc vidění. To se dá říct o každém Tatiho filmu, ale Playtime je podle mě obsahově nejbohatší a nejprecizněji natočený. Taky nebyl levný. Aby se mohlo točit, Tati prodal práva na Prázdniny pana Hulota a Mého strýčka. 100% (03.01.2006)

Přiznám se, že pana Hulota mám raději o prázdninách nežli ve městě. Ale vezměme to pěkně popořádku. Od úvodní scény je patrné s jakou prezizností byly jednotlivé obrazy promyšleny a zrealizováný. V těch prvních chvílích se mi vybavil Pavel Juráček a postava k podpírání. Všechno pěkně ladí do taktu, gegy jdou za sebou pěkně v rytmu, který se v průběhu mění. Pan Hulot se nám občas ztrácí, aby se jinde vynořil. Trochu ho podezírám, že byl v mládí číšníkem ... Bylo to celkem příjemné putovaní, ale stejně si při závěrečné scéně přeji, aby mě ten barevný autobus s prosklenými okny dovezl zpátky k moři. (22.02.2018)