Případ pro začínajícího kata

Noční můra inspirovaná Kaflkou, Swiftem a Lewisem? Podobenství o totalitarismu? Intelektuálská kritika intelektuálštiny? Tento film asi nemá jedno jasné řešení. Skvělé temné dílo Pavla Juráčka a kolektivu. Asi jediná hlavní role Luboše Kostelky, který je zde ve své roli průměrného jedince ve vyšinutém světě natolik dobrý, že dává zapomenout na všechny ty "komické" figury, v nichž byl herecky zaškatulkován. Omamná úvodní melodie Luboše Fišera a Lemuelův monolog, který na mne mohutně působí, ani nevím proč: „Jestliže se Vám někdy přihodí, že se dostanete do těchto končin, zahlédnete nedaleko silnice kapličku. Odbočuje k ní polní cesta, která pak pokračuje k rybníčku a starým stromořadím od hráze až k osamělému domu. Ta krajina, ta přívětivá krajina, Vám bude cosi připomínat. Vzpomenete si na studánku a vykročíte v naději, že možná potkáte bosou dívku, jejíž křestní jméno Vám navždy utkvělo v paměti. Pánové, Vy si nedovedete představit, co bych za to dal, kdybych mohl Vás uvidět, že se tamtudy ubíráte v jistotě, že jste konečně nalezli místo, kde se odnaučíte kouřit a v moudrosti se dožijete sta let. Neboť já tamtudy šel, pánové, a byl jsem tenkrát právě tak pošetilý, jako kterýkoli z Vás……Proto Vám pravím pánové, až jednou spatříte kapličku v mateřídoušce, proboha Vás prosím, pamatujte si, že tudy vede cesta, po které od nás odcházívá všechno, na co jsme přestali věřit.“ (28.07.2010)

Toto pozoruhodné dílo, další z řady děl kinematografie Pražského jara, téměř sdílelo osud Šormova mnohem konkrétnějšího filmu DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC. Nejde shlédnout najednou a možná ani ne na jeden zátah. Zmatečnost, až kafkovsky rafinovaná absurdnost a odcizení, které na nás vanou ze stříbrného plátna, vyvolávají zprvu nejednoznačnou, spíše zmatenou reakci. Postižení komunistické reality, jakési podobenství útulného stalinistického pekla, v němž nic nefunguje, začíná nepřipraveného fanouška oslovovat až postupně v druhé polovině díla. Ještě větší škoda je zmařeného Juráčkova mimořádného talentu. ZAČÍNAJÍCÍ KAT je totiž počinem autorsky i lidsky vyzrálým, hlubokým, všeobjímajícím. Zcela jistě náleží do absolutní špičky naší národní tvorby a stejně tak zřejmý je i jeho evropský a světový přesah. (07.02.2014)

Po letech definitivně nejzásadnější počin nové vlny a perla domácího filmu hledající konkurenta i v globálním měřítku. Scénárista a režisér Pavel Juráček si postavil pomník doslova v hodině dvanácté a osudově propojil ironické zobrazení Balnibarbi s tragickou tendenční situací. Ale satirická nota je ve vyznění spíše floskulí pro historické datace. Režisér zcela potvrdil svou zálibu v komplikovanosti vyznění, diváka vůbec nešetří a na položenou otázku dává jen mlhavou odpověď. Proto je sledování nesmírně těžké, chce to vícero shlédnutí, líbit se Vám to možná hned nebude. Obratnější tedy je sledovat zprvu spíše formu, protože obsah je i nepokrytě subjektivní bez jasného klíče. Film, který se rodil takřka tři roky vytvořil modelovou strukturu - do absurdity dosadit konvenci a tu pak utopit v něčem, co nechápe. Nezáleží na ideologii a zřízení, takový člověk se utopí i v nejvstřícnější demokracii. A tím člověkem je ještě víc než hlavní hrdina sám Juráček. Drtivá kola Normalizace ho vzala sebou a on se další šance nedožil. Otázkou zůstává, zda by jí ovšem dovedl využít. Pošilhávajíc po současném českém filmu o tom silně pochybuji, charakter typu Juráčka by byl ve stejné nevoli jako jeho hrdina po návratu do Barnibalbi. Vidím to proto tako dokument doby, jindy by neměl šanci. Je to odkaz nejen Juráčka, nýbrž celého tehdejšího filmu. (30.01.2009)

Absurdní podobenství, které je lehce čitelnou alegorií – a to na rozpor kolektivního nevědomí, iluzi idealismu, vzdor vůči konformismu, ideologický marasmus, či na nesmyslnost rozdílů mezi panujícími a poddanými – a jde tak bezpochyby o víc než zajímavou metaforu na téma dobrovolného života ve lži, která dobovým komunistickým pohlavárům moc nevoněla a tak ji poslali do útrob trezoru.... Jenže režisér Pavel Juráček zvolil příliš abstraktní až enigmatickou formu, která se snaží uchopit neuchopitelné, což zamrzí.... hodně specifický film; v mnoha ohledech až moc specifický. (02.02.2023)

Slabé čtyři nakonec dávám. Proč? Popíšu. Všudypřítomné absurdity jsou tady pro mě velké plus. Jenže absurdity nedokážou utvořit celý film, takže to tady někdy pokulhává, a to hlavně v prostředku filmu, kde jsem si i začal nudit. Prvních a posledních 20 minut se mi na filmu zamlouvali nejvíce a prostředek byl stále s tím vším na střídačku. Každopádně je film dobře zvládnutý a rozhodně není špatný. (20.01.2018)