Castle Rock

Po Stranger Things přichází další seriálový ohňostroj nostalgie, který se tentokrát odehrává ve fikčním světě utkaném z nejlepších nočních můr Stephena Kinga.. Pro kingofily téměř orgastická záležitost, rozhodně i famózně odehraná, u níž však navýsost oceňuji tu odvahu tvůrců důsledně budovanou téměř plíživou atmosféru plnou strachu a okusování nehtů zbortit twisty posledních dvou epizod.. (08.01.2019)

Mám k tomuhle seriálu poněkud rozporuplný vztah. Jako s Kingem-nějak mě jako velikán literatury nebere, ale baví mě jeho knížky? -většinou ano (Misery a Geraldovu hru žeru!). Vadí mi, že si tímhle serošem (jako koproducent) tak trochu staví pomníček?-ne. Ruší mě ani ne tak pomrkávání na jeho knihy a povídky, jako spíše úmyslná konstrukce nějak propojit ten jeho rozkošný temný svět?-ne. Nudil jsem se u tohodle -sem tam?-ano. Byl to občas mazec a napínaní pana Kagemushe?-ano. Otravovala mě tam (u Kinga samozřejmě už jaksi daná) linka maloměsta a rodinných dramat?-ano. Mám to komu doporučit?-ne. Bavilo mě to?-ano. Málem jsem se uňuňal při posledních vteřinách druhé řady? Ano!!! (10.01.2020)

1. série - Ačkoliv děj drží pozornost, je to takové neslané nemastné, aby vám předposlední díl podokopl nohy a skopal vás do kuličky. Bomba! Pět zasloužených hvězd. 2. série - Hlavní hrdinka je nevýrazný maniak, která roli získala nejspíš jen proto, že má obří modré oči a v každém díle je na ně zoom aspoň 20x. Děj slabý a s první sérií nuceně propojený (ale až někdy v 8. dílu). Konec pak odkazuje na úplně jiné Kingovo dílo. Hodně slabé 3 hvězdy. (20.03.2020)

Billa Skarsgarda do každé rodiny, ale silně mě zklamalo, že místo opravdového konce se rozhodli pro zadní vrátka. A po přečtení rozhovoru s tvůrci a druhém shlédnutí mi přijde, že ne že by si otvírali vrátka, ale spíš že ve stylu J. J. Abramse a jeho Ztracenců záměrně nemají ucelenou vizi, o čem vyprávějí (takové ty kecy typu "je to na divákovi, jak si to vyloží, a my vlastně nevíme, jak je to správně"), a snaží se pouze být tajemní jak hrad v Karpatech bez narativního účelu, což je autorský přístup, který mě vysloveně se*e, mimo jiné proto, že to shazuje a ponižuje divákovu snahu pochopit vnitřní fungování toho magického fikčního světa. Jak si mám užít hledání klíče, když ho tam tvůrci odmítli schovat?! Dang it. P. S.: Melanie Lynskey rules a Waitsovu píseň "Clap Hands" jsem po dokoukání seriálu poslouchala asi deset hodin v kuse a teď ji mám nastavenou jako budík, aby neminul ani jeden den, kdy bych tuto píseň neslyšela. P. P. S.: Je rovněž možné, že jsem idiot a ještě k tomu slepý idiot, neboť že má Billova postava každé oko jiné barvy jsem si všimla až při druhém sledování a až u předposledního dílu. A to jsem po většinu času zírala hlavně na něj, co si budeme povídat. (19.09.2018)

série 1: Seriálové Kingovky mě začínají bavit. No, spíš jsou to rozmáchlejší minisérie, u mě osobně to začal Outsider a tak jsem řekl, proč nezkusit něco z tohohle divného městečka, plného odkazů, na jiné Kingoviny ("říkám si tak podle strýčka, prý se pokusil v jednom opuštěném horském středisku pozabíjet rodinu sekyrou"). Atmosféra je tu hutná tak, že by i rákosníčkovo mlha mohla závidět a opírá se o výborně napsané postavy, které mě baví svou naprosto nedokonalostí a přirozeností, kde jedinou vadou na kráse je hlavní role A. Hollanda, který střídá dva a půl výrazu a přehrají ho všichni přítomní (včetně rozkošné Melanie Lynskey, která hraje naprosto úžasnou, lehce neurotickou osobu a je naprosto rozkošná a bavila mě mnohem víc, než všechny její výstřihy co měla ve dvou a půl chlapa dohromady. Pokud máte problém s budováním mytologie místa a postav, třeba ve druhém To, budete mít pravděpodobně problém i tady, ale mě to baví, stejně jako pro mnoho lidí anti-klimatické zakončení a jako bonus je tu perfektní ztvárnění postavy s Alzheimerem. (25.05.2020)