Coach to Vienna
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Ladislav Jandoš, Zdeněk Jarolímek, Ivo Niederle, Vladimír Ptáček, Jiří Žák, Klaus-Peter Thiele, Ulrich TheinObsahy(1)
Podle námětu Jana Procházky natočil v roce 1966 režisér Karel Kachyňa komorní příběh z posledních dnů druhé světové války. Ústřední hrdinkou je zoufalá venkovská žena, které Němci pověsili muže a které osud přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat svou pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Kočár do Vídně patřil k nejdiskutovanějším filmům své doby. Jedněmi byl zatracován jako protiněmecký, jinými jako protičeský, ba i jako protipartyzánský. Je to však především film proti válce, proti zabíjení. „Válka zabíjí hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do války šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo jít do války? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiji, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce,“ říká o svém filmu scenárista Jan Procházka. Roli mladé ženy Kristy napsal přímo pro Ivu Janžurovou, která patří v českém filmu mezi největší herecké osobnosti. Výborným partnerem jí byl Jaromír Hanzlík, pro kterého role vojáčka byla jednou z prvních velkých příležitostí. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (235)
Tak co bychom měli čekat od šedesátých let, přeci jenom doba vhodnější pro tvorbu. Ale přeci jenom něajké ty pochybnosti bych měl - film má pouhých 78 minut a přeci se mi zdá být na svůj obsah takový, že trochu přefiknul svoji únosnou délku. A normálně se mi to tedy tolik nestává, ale ten konec a jeho vyznění jsem snad čekal už od samého začátku. Ale samotný nápad i výkony Hanzlíka s Janžurovou (mimochodem - ta vypadá pořád stejně, co? ) se mi velmi líbily, takže pět hvězdiček to sice není, ale pěkné 4 si film určitě zaslouží. ()
Nevím, jak jsou na tom s jazykovými znalostmi ostatní, ale já, jakožto člověk s již značně pohasínající znalostí jazyka německého a ještě bídnější schopností porozumění mluvenému projevu, jsem za celý film porozuměla snad jen pár základním a jednoduchým spojením. Když jsem film zhlédla, nebyly v něm jaksi obsaženy titulky. Buď záměrně, nebo chyba ve výrobě:) Celý děj se sestává víceméně jen z pouhé jízdy kočárem, za doprovodu docela podmanivé hudby a rozmluv Jaromíra Hanzlíka, kterým stejně vůbec nebudete rozumět. Z výsledku jsem měla pocity těžko popsatelné. Možná Vás bude příběh po chvíli sledování odrazovat, když zjistíte, že čas plyne kupředu, nic převratného se neudálo a navíc tomu ani nerozumíte. Tento pocit jsem měla též, jenže i přesto na mě Kočár do Vídně zvláštním způsobem zapůsobil. Největší zásluhu na tom mají, Hanzlík, coby mladinký, upovídaný a fešný voják, a mlčenlivá a zarputilá Janžurová. Jejich společná scéna, objetí v lese, byla dechberoucí. Závěrečné momenty, zvláště Hanzlík na oprátce běžící za kočárem, byly dost silné. ()
Psychologická dráma z konca druhej svetovej vojny, ktorá je prakticky bez dialógov. Dvaja príslušníci Wehrmachtu prinútia čerstvú českú vdovu, aby ich dopravila na hranice s Rakúskom. Netušia nič o jej bolestnej strate a zámere pomstiť sa na nich za krivdu, ktorú jej privodili ich spolubojovníci, keď obesili jej manžela. Cesta hlbokým, zahmleným lesom nemá mať pre nich konca. To že je tento snímok čiernobiely mu dodáva silný nádych poetickosti. Hlavnú ženskú úlohu výborne zahrala Iva Janžurová. **** ()
Mlžný les za jehož neuchopitelným okrajem končí válka. A tím pro aktéry nastává situace, kdy potkat prakticky kohokoli, je pro ně rozsudkem smrti. Kočár do Vídně sice trpí na deklamativnost, nedůvěryhodné finále a trochu zbytečně přepjaté herectví, nicméně na svou dobu výborná kamera, dobře vykreslené prostředí temného polesí a unikátní zasazení z něj ve výsledku dělá celkem funkční noční můru. ()
Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (14)
- Jaromír Hanzlík při vzpomínání na natáčení zmínil, že za Luďka Munzara často zaskakoval maskér Rudolf Buneš, a to kvůli jeho častému dojíždění a nehybné roli. (troufalka)
- Film vyvolal rad nesúhlasných prejavov z najvyšších vládnych kruhov a prezident Antonín Novotný vyhlásil, že "takýto film národ nepríjme". (Raccoon.city)
- Scenáristka a režisérka Alice Nellis o filmu, který poprvé viděla někdy ve druhé polovině osmdesátých let, později řekla: "Udělal na mě hluboký dojem. Ukázal mi, že v jednoduchosti se skrývá krása a že minimálními prostředky lze dosáhnout velkých výsledků. Bryčka, les, tři postavy, z toho jeden mrzák, který záhy umře a přesto je v tom filmu všechno. V zásadě jde o antický příběh se všemi jeho peripetiemi. Lidé, kteří se tam setkávají, nemluví stejným jazykem, nemohou si nic vysvětlit, takže se jim všechno opravdu musí stát. Také jsem poprvé viděla Ivu Janžurovou ve zcela jiné roli, než jsem ji vídávala dosud. Díky Kočáru do Vídně jsem zjistila, že vztahy a emoce se dají odehrávat v jakémkoliv měřítku a v jakémkoliv mikrokosmu, aniž by to nějak omezovalo jejich sílu. Zaujala mě i práce s hudbou. Zdálo by se, že k takto komornímu příběhu varhany nepasují. Je to přece jen duchovní, vznešený nástroj, který jsme si zvykli spojovat s velkými kamennými budovami, ale přesto tu funguje naprosto dokonale. Odvaha k takovému spojení mi dodala naději, že by se člověk neměl bát a občas zkoušet i poněkud divoké nebo na první pohled nelogické věci, pokud je tak skutečně cítí." (NIRO)
Související novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (více)
Reklama