Nemilovaní

Filmová výzva 2018 - Rusko. Výborný film, jenž velmi dobře vystihuje v několika silných a vyhrocených scénách partnerskou krizi, která má nedozírné následky pro dítě, a tak to bohužel ve skutečnosti je, že všechny rozpady, rozchody a rozvody nejvíce odnesou právě děti. Smutné, bolestné, ale zatraceně pravdivé a reálné. Dlouho jsem neviděl ruský film a navíc tak skvělý. (03.03.2018)

Boris a Žeňa nemohli být jiní, sami totiž vyrůstali bez lásky. Ona pořád na mobilu předstírá zábavnější instagramový život, on se velice bojí ztráty lukrativní práce a Aljošu nechce nikdo. Scéna, kde Aljoša brečí za dveřmi mi ještě dlouho zůstane v paměti. Trošku mě mrzí, že film více nevykreslil postavu Borise jinak spokojennost. (19.02.2018)

Chladné, kruté, pravdivé. Ruského režiséra Andreje Zvjaginceva zajímá vztah manželů, kteří spolu jen dožívají. Jdou od sebe, každý má jiný vztah, nesnášejí se, pohrdají jeden druhým, roky fungovali bez lásky, pojí je pouze dvanáctiletý syn, kterého vlastně ani nemají rádi, a dávají nevybíravě najevo, že je momentálně špatně řešitelnou přítěží. Jenže pak se kluk ztratí. Je to nekompromisní, ale zatraceně pravdivé. Stačí se kolikrát rozhlédnout kolem sebe. Lidé se vrhají do vztahů, neumí spolu mluvit, rozcházejí se kvůli malichernostem, vstupují do manželství a hypoték, aniž by se pořádně znali. A milovali. A respektovali. A chtěli si rozumnět. Tvůrci to do nás perou, poukazují na neúčelnost institucí, na děsivě pochroumané vztahy, na sociálně-politické problémy současného Ruska. Lhostejnost vztahů podporuje i zimní počasí. Brzy pochopíme, že odcizení se předává z generace na generaci, že společnost je nesmírně konzumní, že dospělé zajímá zejména uspokojování vlastních materiálních a sexuálních potřeb. Zvjagincev se doslova vyžívá v dlouhých statických záběrech, přesto diváka drží v napětí a donutí ho sakra přemýšlet nad tím, co právě sleduje. (08.02.2018)

Od symbolismu se Zvjagincevova imaginace během let překlopila v až nesnesitelně doslovný naturalismus. Příležitostná zajiskření čehosi nečekaného jako by nyní jen utvrzovala v povrchnosti celé existence. Jako Emile Zola se i tento pozdně moderní režisér zamiloval do popisování a jako dávný francouzský romanopisec i on vědecky vykládá, jak se z lidské existence prosáklé egoismem, konzumerismem a prostředečností rodí odcizení. Nic nového pod sluncem. I ten nejpovrchnější divák ale může ocenit, jak rafinovaně a mnohotvárně tuto pozdní fázi civilizace Zvjagincev vyjadřuje. A jak demokraticky: dostane se na každého… Pro jednoho je tu napětí, pro druhého erotika, pro třetího technicistní džungle sociálních sítí prorůstající setrvačně tepajícími organismy nebo kriticky státních institucí v postkomunistickém Rusku. – Ale abych jen nekritizoval, druhá polovina filmu – po nekonečné, vyprázdněné expozici, polopatické a na umělecké dílo příliš pravdivé – má spád, který by mu mohla závidět nejedna detektivka. Na druhou stranu – zajímá ještě diváka, co se s chlapcem stalo? Nebo jen hledá klíč k jinotaji, který si jej přitáhl a který – doznávám – doslovuje skvělý záběr na krkavčí Žeňu v dresu s nápisem Russia na trenažéru. Tato alegorie Ruska, žena běžící jako krysa v kole, doslovuje dějiny ruské mentality i předznamenává zkázonosnou vyprázdněnost budoucnosti té velké smutné země. – Za dočasné uzavření režisérského příběhu Andreje Zvjaginceva vděčím Edisonline a jen lituji, že tato platforma nezpřístupňuje svým pravidelným uživatelům jeho podstatně důležitější filmy Vyhoštění a Návrat. (30.01.2024)

Znepokojivě realistický a zádumčivý film, který svým syrovým a chladným pojetím dané látky evokuje snímek "Prisoners". Film Nelyubov Vás zaujme především svým odtažitým odstupem mezi hlavními postavami, což ve výsledku působí lehce depresivním, místy i zvláštně povědomým dojmem. Pokud se tedy přenesete přes několik scénáristických zaškobrtnutí, bude i pro Vás film Nelyubov výborným zfilmovaným důkazem toho, že bez vzájemného respektu a lásky to prostě vážně nejde. (17.11.2017)